DATA

stdClass Object ( [nazev] => Ing. Alena Michalcová, Ph.D. [seo_title] => Ing. Alena Michalcová, Ph.D. [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

„Užívat si, ale v rámci choreografie.“

Rozhovor proběhl v červnu 2014.

Ing. Alena Michalcová, Ph.D., se narodila v roce 1982 v Brandýse nad Labem. V roce 2006 ukončila studium chemické technologie kovových a speciálních anorganických materiálů na Fakultě chemické technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde o čtyři roky později úspěšně obhájila doktorský titul. Od roku 2012 působí jako odborná asistentka v Ústavu kovových materiálů a korozního inženýrství, kde se věnuje výzkumu v oblasti metalurgie. Její přednášky jsou především zaměřené na charakterizaci materiálů. Vede laboratorní kurzy a bakalářské a diplomové práce. V roce 2014 získala Cenu rektora pro vynikající mladé akademické pracovníky VŠCHT Praha. V letech 2015–16 absolvuje postdoktorandskou stáž v Ústavu Maxe Plancka pro výzkum železa v Düsseldorfu.

[ikona] => [obrazek] => michalcova2.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Mohla byste krátce vysvětlit, čemu se výzkumně věnujete, jakému tématu, v jakém oboru?

Věnuji se metalurgii. Náš výzkum se dělí do několika základních linií, odpovídajících studijním oborům, které také vyučujeme. První věc, kterou jsem se zabývala osobně, byly nanostrukturované kovové materiály. Moje disertace byla o přípravě nanostrukturovaných slitin hliníku. Teď jsem překročila do trošku jiného zaměření: připravujeme nanočástice, přitom nejvíce se věnuji niklu. Dále se zabýváme vývojem nových biomateriálů, konkrétně řešíme biodegradovatelné slitiny, což je pro laickou veřejnost s drobným vysvětlením snadno představitelné. Když například při autonehodě dojde ke zlomenině, je potřeba kosti fixovat. Poté, co srostou a organismus se uzdraví, musí se znovu invazivně vyoperovat implantáty ven. My se snažíme vyvinout takový implantát, kterým by se zlomenina sešroubovala a který by se pak v průběhu dvou, tří let, kdy se organismus hojí, postupně rozpouštěl, a pacient by tak byl ušetřen druhé operace.

Co vás na tomto tématu nejvíc baví nebo fascinuje?

Je tam vize použitelnosti v praxi, což je u projektů pod Centrem kompetence obvyklé. Jsou to projekty, které mají jasně dáno, kam mají vést. Spolupracujeme také s firmami vyrábějícími implantáty. Naopak práce na nanomateriálech, hlavně moje práce s nanoniklem, je pod Centrem excelence. Jak už sám název napovídá, nejde o aplikovaný výzkum, ale o výzkum základní, který posouvá obecné znalosti lidstva vpřed.

Od kdy je váš život spojen s VŠCHT?

Magisterské studium jsem zahájila v roce 2001, ale s metalurgií byl můj život spjat už dříve díky rodinnému zázemí. Osudu člověk neuteče. V pubertě jsem nejprve uvažovala o tom, že bych chtěla dělat dramaturgii pohybového divadla. Jenže maminčin přítel měl novou chemickou laboratoř, kam jsme se šli jednou podívat. Já jsem v tom pubertálním vzdoru říkala: „To dokážu taky.“ On byl však natolik duchapřítomný, že místo aby se smrtelně urazil, řekl: „Tak se ukaž!“ a dal mi kádinku. První reakce, kterou mě nechal dělat, bylo redukování zlata z roztoku. To je něco tak nádherného, když tmavě červený roztok přejde do oranžovočervena, začíná mít opalescenci a pak ty maličké krystalky zlata sedají na dno. V té laboratoři se nemíchalo skleněnými tyčinkami, ale teflonovými trubičkami, takže mi trochu roztoku vyvzlínalo na kůži a obarvilo mi prst do červena. V té době jsme říkali, že je to koloidní zlato, dneska bych řekla, že se mi na prstě usadily nanočástice zlata. Kůže se mění jednou za dvacet osm dní, takže jsem dvacet osm dní mohla chodit a říkat, že mám zlaté ruce (smích). Maminčin přítel říkal, že jsem poměrně šikovná a jestli nechci chodit do laboratoře na brigádu. Zdálo se mi to jako dobrá nabídka, protože do té doby jsem zažila jen brigádu v sadu. Ta spočívala v česání višní a rybízu. Od té doby jsem věděla, že se musím hodně učit. Postupně jsem se během brigády dostala od laboratorních rutinních prací až k samostatným vědeckým úkolům.

Pak už byla cesta na VŠCHT jasná, nebo jste ještě zvažovala jinou školu?

Ještě mne lákala žurnalistika, nejvíce hudební kritika. Říkala jsem si ovšem, že Jiřího Černého naše republika opravdu potřebuje jenom jednoho. Na druhou stranu chemiků svět potřebuje víc a budu tak užitečnější. Pak byla ještě otázka, zda si vybrat Přírodovědeckou fakultu na Univerzitě Karlově, nebo VŠCHT. Tam rozhodla náhoda a rodinná tradice.

Kdo vás kromě přítele vaší matky ve volbě profese ovlivnil?

Určitě také mamka. Paradoxně možná i pan profesor Kvaček z historie. Chodila jsem na dějepisný seminář na přípravu na Filozofickou fakultu, protože mě to bavilo. Bylo to už v době, kdy jsem si byla docela jistá, že chemie u mě zvítězí. Pan profesor Kvaček říkal, že chtěl studovat fyziku, ale kvůli nějakému průšvihu v laboratoři mu zakázali z fyziky maturovat, takže se nedostal na ČVUT a začal se věnovat historii. Soudil, že když má člověk vnitřní zápal, tak se potom najde v čemkoliv. Uvědomila jsem si, že volba školy není tak strašně nezvratným životním rozhodnutím. Člověku se to potvrzuje, vidí spoustu lidí, kteří něco vystudovali, použijí získané znalosti, ale dělají trošku něco jiného.

Jak jste si v době studia představovala svou budoucí profesní kariéru? Chtěla jste se už v té době věnovat vědecké práci?

Asi ano, díky zmíněné rodinné tradici. Myslím ale, že jsem nebyla uzavřená ani myšlence jít někam do průmyslu. Nejspíš jsem to moc neřešila, přišlo to až s postupem studia. Nenastupovala jsem s jasnou vizí. Líbila se mi představa uplatnitelnosti v praxi, která je tady na škole opravdu hodně znát. Postupem času ale člověk přijde na to, že by ve firmě mohl zabřednout do stereotypu, který rozhodně ve výzkumu není.

Máte zkušenost s prací v průmyslu? Pracovala jste po doktorském studiu ještě někde jinde, nebo jste zůstala na VŠCHT?

Po celou dobu studia vysoké školy jsem mezi semestry chodila do firmy. Celkem dobře jsem tak věděla, jak to funguje. Díky tomu, že mě mamka vždy vedla k odpovědnému přístupu k penězům, jsem dělala zkoušky s velkým předstihem, abych mohla být na brigádě co nejdéle. Navíc jsem měla při doktorském studiu i částečný úvazek ve škole na projektech. V takové situaci si člověk neužívá „veselá studentská léta“, je spíš v pozici zaměstnance a má už určitou zodpovědnost. Když jsem končila doktorské studium, v našem ústavu místo nebylo, a tak jsem chvilku pracovala v Akademii věd. O víkendech jsem dodělávala dizertaci, bylo to poněkud komplikované. Nakonec jsem se vrátila do školy, ale na jiný ústav, Ústav chemické technologie restaurování památek. Tam jsem šla s ideály, že budu zachraňovat kulturní dědictví, ty se ale úplně nenaplnily. Když se vyskytla možnost vrátit se na ústav, kde jsem psala disertaci, s radostí jsem ji využila a jsem tu dodnes.

Na škole se vedle výzkumné práce věnujete i výuce. Co vás na tom baví?

Tento semestr jsem přednášela jeden předmět celý – to znamená dvouhodinovku – a navíc předmět ve spolupráci s jiným ústavem. Časová náročnost se liší podle toho, jestli jde o nový předmět. To je pak potřeba věnovat značnou práci přípravě materiálů, vybrat vhodné příklady tak, aby byly studentům co nejblíže. Nové semináře většinou připravuji s předstihem. Potřebuji být při této práci v klidu, což znamená, že pracuji doma a minimálně jeden den z víkendu na to padne.

Někdy je ale otázka, jestli se věnuji ještě vědecké činnosti, nebo už té pedagogické. Člověk studentům v laboratoři vysvětluje, co vlastně dělají, a zároveň je to samozřejmě výzkum, na kterém se studenti podílejí. Z této práce jsou výstupy jak v podobě studentských prací, tak odborných publikací. Je tedy velmi těžké stanovit hranici, co je věda, a co už je pedagogika.

Samozřejmě je to vždycky vypětí… Nemívám z přednášky dobrý pocit, když se mi něco stane s technikou. Pocity z výuky se mění po sinusovce, nahoru dolů. Ale kdyby mě to nebavilo, tak tady přece nejsem.

Jaké je zastoupení či postavení studentek ve vašem oboru? Změnilo se to nějak od dob vašich studií?

Od dob mých studií se to velmi změnilo, protože v ročníku jsme byly jen dvě dívky. Před námi v ročníku nebyl nikdo a rok předtím byly opět jen dvě studentky. Celkově na našem ústavu byli dva studenti – a obě to byly dívky.

Vážně? Jak to, že jenom dvě?

To bylo ještě před strukturálním studiem. Na ústavu nebylo studentů tolik, se současným počtem studentů v ročníku se to nedá srovnat. Byly to hluché roky pro materiálovou vědu, ta moc „nefrčela“. Teď se to hodně změnilo. V posledním ročníku bylo u diplomantů zastoupení chlapců a dívek přibližně půl na půl. Překvapivě mezi čtvrťáky jsou jenom kluci.

Jakou roli podle vás hrají ženy ve vědě? Přinášejí například jiné pohledy, mají jiný přístup k vědecké práci?

Jiné pohledy určitě, protože se na to každý díváme z jiné strany. Zda to ovlivňuje samotné poznání, to je otázka, ale cesta k němu je u mužů a u žen jiná, ani jedna není horší nebo lepší. Ideální je, když je v týmu vyrovnané zastoupení. Lépe se tak dá o věcech debatovat. Někdo je trošku citlivější k jedné problematice, někdo k jiné. A ve chvíli, kdy vzejde z diskuse společný směr, je to asi to nejlepší.

A pokud jde o vedoucí pozice?

Oceňuji na našem vedoucím, že říká věci úplně napřímo. Říká to sice občas až s drtivou přímostí, ale s naprostou upřímností. A ve chvíli, kdy člověk ví, na čem je, je to super. Nejsem si jistá, jestli by to bylo stejné, kdyby ve vedení byla žena.

V nejvyšším vedení VŠCHT není mnoho žen. Proč myslíte, že tomu tak je?

Myslím, že ženy nechtějí. Je to jako v politice. Ženy jsou více na komunální úrovni, tam je spousta žen. Ve vědě, ve škole to znamená, že jsou vedoucí pracovní skupiny, protože tam se řeší konkrétní problémy a má to přímý dopad. Ale ve vyšších strukturách školy jde o politické funkce v tom smyslu, že člověk musí řešit záležitosti, které se netýkají jenom fungování školy. Je to o vztazích s „venkem“. Nevím o žádné ženě, která by chtěla do vyšší pozice a nedostala se tam. Do té velké politiky se nikdo nedere. Ale to je můj názor, můj postoj, nemám tolik informací, abych mluvila za ostatní. Já osobně bych nechtěla být ve funkci.

To mluvíte například o pozici vedoucí ústavu?

Ano, například. Já osobně nemám ambice vést tým lidí. Vybiju se na tom, že vedu studenty. Mám svoji pracovní skupinu. Každopádně vycházím pouze ze svých pocitů a zkušeností. Necítím se nijak omezená. Kdybych se chtěla někam drát, možná bych narazila, ale protože tuto potřebu nemám, tak vlastně nevím.

Jak u vás funguje hodnocení vědecké práce?

Tím, že my jsme nejenom výzkumná, ale i pedagogická organizace, střídají se nám období, kdy máme více výuky a nemáme tolik výstupů v podobě publikací, s obdobími s vyšší publikační aktivitou. Nefunguje to tak, že by se vybral jednotlivec, který nejvíc publikuje a kterému by se stavěla slavobrána. Všichni víme, že jde o kolektivní práci. Jsem přesvědčena, že hodnocení nejsou jen Hirschovy indexy a podobně, že jsou i další důležité věci. Někdo například musí zajišťovat chod instituce.

Co vás vedle vaší práce baví, čemu se věnujete ve volném čase?

Hodně se věnuji tanci. Teď zrovna se nám blíží taneční vystoupení s flirt dance, také tančím orient, předcvičuji v Sokole a chodím na dance jógu. Lépe se mi myslí, když mám pohyb. Někteří lidé mi říkají: „Proč to děláš? O kolik víc práce bys mohla udělat, kdybys netancovala?“ Nemohla (smích). Potřebuji mít rovnováhu i v té rovině psychické a fyzické námahy.

Co pro vás znamená slaďování práce a soukromého, osobního života?

Zatím se mi to daří sladit.

Když to porovnáte s jinými profesemi, je to ve vědě jiné?

Myslím si, že v této době jsou všichni zavaleni prací. Problém je ale v tom, že vědec neumí vypnout hlavu. Má dojem, že to, co řeší, je hrozně zajímavé, a jde to třeba povídat i kamarádům výtvarníkům.

Zajímá to vaše kamarády výtvarníky?

Celkem ano, a pokud ne, tak se tak aspoň tváří. Vědí, že je dobré mě nechat vypovídat. Byla jsem na FameLabu, kde mě naučili ve třech minutách vysvětlit, čemu se ve své vědecké práci věnuji, a to právě i úplným laikům. Větší přesah pracovního do osobního života u vědců bude asi v tom, že jsou zapálenější pro svou práci.

Jak trávíte svůj volný čas, kromě tance?

Na chalupě. Miluju turistiku. Mám oblíbenou túru, které říkám „metalurgická“, protože vede z Harrachova na Ručičky a potom přes kopec, který se jmenuje Zadní plech, dolů na Krakonošovu snídani a okolo Mumlavy zpátky do Harrachova. Ne že bych musela chodit jenom metalurgickou túru, můžu i nějaké úplně nekovářské a nevědecké (smích).

Kdybyste se ohlédla zpátky, myslíte si, že vaše volba vědecké profese byla správná, nebo byste volila jinak?

Volila bych stejně. Jediné, co bych asi zvažovala, by bylo načasování zahraničního výjezdu. Absolvovala jsem pobyt v zahraničí v magisterském studiu. Kdybych mohla volit nyní, vyjela bych v doktorském studiu, protože by to bylo přínosnější. Tedy v době, kdy už člověk dělá na svém výzkumu, na svém projektu. Zvolila bych si pracoviště, kde bych svůj výzkum mohla dále rozvíjet.

Zvažujete ještě, že byste někam vyrazila?

Ráda bych jela na půlroční postdok. Rok je moc, nechce se mi vynechávat výuku tak dlouhou dobu. Je to otázka skloubení s pedagogickými povinnostmi. Nechci samozřejmě nechat kolegy ve štychu. Je to něco jiného než být v pozici postdoka, který jen pokračuje ve svém samostatném výzkumu, nebo být na Akademii věd. Budu přednášet už pět předmětů. Volím proto jen půlrok, abych to zvládla. Tuto otázku zase otevřela Grantová agentura s novými pravidly, ale nejenom ta. Jeden můj známý z Mnichova tvrdí, že člověk není hotový vědec, dokud nemá postdok v zahraničí.

Zmínila jste pravidla juniorských grantů Grantové agentury ČR, jak se k nim stavíte?

Já jsem se k nim musela postavit čelem, podávala jsem standardní grant. Přechod z postdockých grantů na juniorské není jenom dobře nebo špatně, nese s sebou klady i zápory. U postdockých grantů mi vždy připadalo absurdní, že člověk nemohl spolupracovat s nikým jiným než s lidmi ze svojí instituce, a jenom s postdoky. Je to věková diskriminace, musíte si vybírat spolupracovníky ne podle toho, co umějí, ale jenom podle toho, zda jsou ve stejné pozici, tedy i věku. To se mi zdá svazující. Toto pravidlo bylo zrušené a dnes může podávat juniorský grant i více institucí společně. Problém je však s postdockým výjezdem. Já sice zahraniční zkušenost mám, jezdila jsem i na kratší pobyty během doktorandského studia. Pravidla jsou však striktní, musí to být minimálně půlroční nepřetržitý pobyt. Upřímně – nevím o nikom, kdo by podmínky splnil.

K tomu, abyste podávali samostatně projekty, jste vedeni, nebo je to z nedostatku institucionálních zdrojů?

Já jsem ho osobně podávala, protože je to výzva. Bavilo mě zkusit si to. V podstatě je to další krok dopředu a logické vyústění toho, co člověk dělá. A samozřejmě to znamená i úvazky, možnost, aby tady mohli zůstat lidé, kteří končí doktorát, jsou nadějní, talentovaní, ale není pro ně místo z institucionálních peněz. A jsou to třeba i peníze pro studenty. Je to přesně o tom, jak já jsem chodila do sadu česat třešně, višně a rybíz. Studenti nemusí chodit pracovat do řetězců rychlého občerstvení nebo rozdávat letáčky. Mohou nám přes léto pomoct a být za to náležitě ohodnoceni. Mají brigádu, která kromě toho, že jim neubíjí mozek, je může i někam posunout.

Jaké máte vztahy na pracovišti, v ústavu, na fakultě?

My se vnímáme jako malá instituce, chápu to tak, že VŠCHT je taková rodinná firma. Máme k sobě blízko, všichni řešíme v podstatě podobnou problematiku. Když ale říkám „naši studenti“, tak mám na mysli naši fakultu. Jsou obory, které propojují několik ústavů, už nejsou tolik uzavřené jako dříve. Spolupracujeme mezi ústavy, i předměty vedeme společně. Pokud tedy říkám „my“, myslím tím fakultu a spousta lidí to podle mě vnímá stejně. A vztahy u nás v ústavu jsou pozitivní a kamarádské.

Letos vám byla udělena Cena rektora pro vynikající mladé akademické pracovníky a pracovnice. Co pro vás cena znamená?

Jsem za to moc vděčná, je to ocenění mé práce. Mám velkou radost. Nejvíc mě asi těší to, že jsem ještě nedosáhla věkové hranice 35 let, o to víc si ceny vážím. Vnímám ji ale především jako kolektivní uznání, protože hlavním rozhodovacím kritériem byly vědecké články a samozřejmě u žádného z těchto článků nejsem jediný autor. Chápu to jako ocenění práce ústavu, potvrzení, že v rámci školy je náš výzkum na poměrně dobré úrovni.

Jaké jsou vaše další plány a sny, čeho byste chtěla dosáhnout?

Chci úspěšně pokračovat tak, abych se na sebe ráno po probuzení mohla podívat do zrcadla. Nezpronevěřit se sama sobě.

Co byste vzkázala nebo poradila mladým vědcům a vědkyním, kteří jsou na počátku své vědecké dráhy, nebo studentům a studentkám, kteří o vědecké profesi teprve uvažují?

Na to se nejlépe hodí motto, které jsem pochytila dnes ráno na józe: užívat si, ale v rámci choreografie. A přesně to věda umožňuje. Není to tak, že by se člověk sám od stolu rozhodl, o čem si bude bádat. Téma mu na začátku kariéry přijde zvenčí, ne že by si ho sám vymyslel. Pak ovšem následuje krásná volnost, která umožňuje užít si bádání.

Děkuji za rozhovor.

Autorka rozhovoru: Hana Víznerová

Jazyková korektura: Veronika Hesounová

Autor fotografie: Michal Ureš

Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP projektu TRIGGER.

[submenuno] => [urlnadstranka] => [newurl_domain] => 'gro.vscht.cz' [newurl_jazyk] => 'cs' [newurl_akce] => '/rozhovory/michalcova' [newurl_iduzel] => 15752 [newurl_path] => 8549/5357/5359/5454/10414/15752 [newurl_path_link] => Odkaz na newurlCMS [iduzel] => 15752 [platne_od] => 07.10.2015 10:44:00 [zmeneno_cas] => 07.10.2015 10:46:08.968343 [zmeneno_uzivatel_jmeno] => [canonical_url] => //gro.vscht.cz/rozhovory/michalcova [idvazba] => 19353 [cms_time] => 1713885910 [skupina_www] => Array ( ) [slovnik] => Array ( ) [poduzel] => Array ( ) [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) [api_suffix] => )

29. listopadu 2016	Cena Julie Hamáčkové 2016
17. října 2016	Gary Loke na VŠCHT Praha
19. února 2016	Křest knihy rozhovorů s vědkyněmi na VŠCHT Praha
06. ledna 2016	Projekt TRIGGER je v polovině
20. prosince 2015	Proběhl první ročník Ceny Julie Hamáčkové
08. října 2015	Noc Vědců 2015
30. května 2015	Julie Hamáčková: Nepitná pitná voda a osvěžení nedávné historie
27. května 2015	Setkání profesorek na VŠCHT Praha







	Transformační plán genderové rovnosti na VŠCHT Praha
		Statut Ceny Julie Hamáčkové

GEP na VŠCHT

Publikace

Webové stránky

Lidé

Instituce, sdružení, projekty

Chyba 404

DATA

„Užívat si, ale v rámci choreografie.“