Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT PrahaVěda a výzkumProjektové centrum → Rozhovory → Ing. Jitka Čejková, Ph.D.
iduzel: 15749
idvazba: 19351
šablona: stranka_obrazek
čas: 23.3.2017 09:12:18
verze: 3572
uzivatel:
remoteAPIs:
Obnovit | RAW

Ing. Jitka Čejková, Ph.D.

cejkova

„Přijímám výzvy tak, jak mi je život předhazuje.“




Rozhovor proběhl v červnu 2014.  

Ing. Jitka Čejková, Ph.D., se narodila v roce 1982 v Jičíně. V roce 2006 ukončila magisterské studium chemického inženýrství na Fakultě chemicko-inženýrské Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, kde o čtyři roky později úspěšně obhájila doktorský titul. Působí v Laboratoři chemické robotiky na Ústavu chemického inženýrství, kde se věnuje umělé chemotaxi. V roce 2011 postoupila do národního finále soutěže FameLab. V roce 2014 získala Cenu rektora pro vynikající mladé akademické pracovníky VŠCHT Praha. Od února 2015 působí na Univerzitě v Trentu v Laboratoři umělé biologie.








Mohla byste představit téma, kterému se ve své vědecké práci věnujete?

Pracuji v Laboratoři chemické robotiky pod vedením pana profesora Štěpánka. Naším cílem je připravit takzvané chemické roboty, což jsou uměle vytvořené objekty s podobnými vlastnostmi, jako mají živé buňky. Na přípravě pracuje celá naše skupina, každý řešíme dílčí problém, někdo syntézu částic, někdo řízené vylučování, někdo cílenou adhezi a já konkrétně se zabývám takzvanou umělou chemotaxí. Chemotaxe v přírodě je pohyb organismů v koncentračním gradientu; když buňka nebo organismus cítí zdroj určité látky, která je pro ně dobrá, lákavá, putují k němu. Říká se tomu pozitivní chemotaxe. Anebo naopak, když nastříkáte do prostředí nějakou odpuzující látku, například repelent, organismy před ním utíkají, to je zase negativní chemotaxe. To, že něco putuje v koncentračním gradientu látek, se nazývá chemotaxe v přírodě a my v laboratoři s plně syntetickými objekty řešíme umělou chemotaxi. Nemáme tam vůbec nic živého, ale přesto se to podobně jako živé systémy chová. V současné době si hraju s kapkami dekanolu, které jsou v dekanoátu sodném schopné následovat sůl. Spolu s mými studenty připravujeme různé labyrinty a sledujeme, jestli ta naše kapka dokáže najít správnou cestu, studujeme, jak dlouho cesta kapce trvá v závislosti na množství signální látky, tedy soli, a podobně.

Proč je podle vás důležité se tomuto tématu věnovat?

Řešení problému umělé chemotaxe má různé potenciální aplikace. Jedna z nich, jíž se ale my zatím nevěnujeme, je cílené doručování léčiv. Myšlenka je taková, že by chemičtí roboti byli volně rozptýleni v těle, a pokud by vycítili zdroj pro ně lákavých látek, které jsou produkovány třeba nádorovými buňkami nebo buňkami v místě zánětu, doputovali by tam, kde je jich potřeba. Ale ty kapky, které jsem popsala před chvílí, k tomu samozřejmě nemohou sloužit, protože jsou z látek pro tělo škodlivých, jsou příliš velké a celá chemotaxe je založena na principu povrchových jevů, což by v organismu nemohlo fungovat. Ty naše chemotaktické kapičky by mohly najít uplatnění například při čištění těžko dostupných míst, ale v tuhle chvíli se věnujeme základnímu výzkumu.

Co vás osobně na tom, co děláte, nejvíce baví?

Je to takové hraní si. Udělám labyrint pro tu kapku a sleduju: když tam přidám sůl, pojede za ní, nebo nepojede? A říkám jí: „Jeď, jeď! Hlavně se mi nikde nechytni k té stěně.“ To se při experimentální práci stává, že ne vždy se zadaří a někdy se mi kapka přilepí k hranici bludiště nebo mi celé experimentální zařízení někde proteče a experiment pak nemůžu vyhodnotit. Povedené experimenty vyhodnocuji pomocí obrazové analýzy a mám vždycky velkou radost, když z výsledků získám nějakou závislost, nový poznatek.

Proč jste se rozhodla jít studovat chemii?

Moje cesta nebyla přímá, byla dost klikatá. Kdybych měla shrnout svůj vztah k chemii: na základce mě hodně bavila, měli jsme výbornou paní učitelku Bartošovou, jezdila jsem na chemické olympiády a vždycky jsem oblastní kola vyhrávala. Těšila jsem se, jak budu na gymplu pokračovat, ale tam jsme měli chemikářku, která naopak můj nadšený přístup k chemii potlačila. Na VŠCHT jsem si podala přihlášku, protože brali bez přijímaček a já jsem pořád cítila, že mě to k chemii táhne. Nastoupila jsem nejdříve na Fakultu chemicko-technologickou a pak jsem se rozhodla ve druháku přejít na Fakultu chemicko-inženýrskou, protože jsem chtěla dělat analytiku. Nakonec mě přitáhlo chemické inženýrství, takže od čtvrtého ročníku magisterského studia už jsem tady, na Ústavu chemického inženýrství.

Začala jsem v laboratoři Hanky Ševčíkové, která se věnovala hlenkám Dictyostelium discoideum a chemotaxi živých buněk. Pod jejím vedením jsem psala diplomku a taky jsem se k ní přihlásila na doktorské studium. Potom bohužel zemřela a já řešila, jestli tady zůstat, nebo odejít do zahraničí, ale pak mi bylo nabídnuto jít do skupiny Franty Štěpánka, a tak jsem se svým doktorským studiem pokračovala u něj. V posledním ročníku doktorského studia jsem neplánovaně otěhotněla a můj syn mě doslova dokopal k sepsání disertace. Patnáctého října jsem ji obhájila, dvacátého jsem měla termín a on se narodil pár dní nato. Na mateřské a rodičovské jsem byla celkem dva roky a pak jsem se zase vrátila sem, do Laboratoře chemické robotiky Ferryho Štěpánka.

Co bylo rozhodujícím momentem na vaší profesní dráze? Díky čemu jste dnes tady a věnujete se vědecké práci?

To, že jsem tady, na Ústavu chemického inženýrství, asi způsobilo setkání s Hankou Ševčíkovou. Ona byla osobnost, motivovala mě dělat vědu. Já jsem si nikdy moc nevěřila, že bych šla na doktorát, nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale ona mě v páťáku přesvědčila, že k tomu sklony mám. Když zemřela, tak jsem váhala: „Vždyť já jsem sem šla vlastně kvůli ní. Ona mě povzbuzovala, bez ní to nezvládnu.“ A pak přišel Franta Štěpánek, který je také velká osobnost a také dokáže skvěle motivovat lidi k práci, povzbuzovat a dodávat potřebnou sílu a elán.

Jaké byly vaše představy o budoucí kariéře v průběhu studia?

Musím se přiznat, že jsem člověk, který představy o budoucnosti moc nemá a ani ji neřeší. Během doktorského studia jsem měla vizi, že dokončím studium a půjdu na postdok někam do zahraničí. Ale místo toho jsem otěhotněla a šla na mateřskou. Od té doby už vůbec nic neplánuju, všechno se může změnit během chvíle. Ale žádného svého rozhodnutí nelituji a přijímám výzvy tak, jak mi je život předhazuje.

Co považujete ve svém profesním životě za největší úspěch?

Úspěch…Tak že jsem vůbec tady. Kdybych byla úplně neschopná, tak bych asi neměla pracovní smlouvu nebo úvazek, neměla bych ani příležitost ve škole pracovat. Ale to, že jsem vystudovala, že pilně pracuji, mám za sebou určité výsledky, že dělám něco, co mě baví, to beru jako úspěch. Za úspěch považuju i to, že mám podporu lidí, kteří sami jsou hodně úspěšní a kterých si vážím. Jako hezký výsledek vidím třeba i to, že mám šikovné studenty, raduju se z jejich bakalářských prací nebo z výher na Studentské vědecké konferenci. To mě těší. A pak, dostala jsem Cenu rektora, kvůli které jste se mnou asi přišla udělat tento rozhovor.

Říkala jsem si, jestli se sama pochlubíte… Co pro vás tato cena znamená?

Vážím si jí, protože tím vlastně byla oceněna moje práce. Soutěž spočívala v tom, že vědečtí pracovníci do 35 let přihlásili tři své nejvýznamnější publikace. Jsem hrdá na to, že všechny tři přihlášené publikace byly z velké části moje práce. Někteří kolegové mají více publikací a více citací, ale mnohdy jsou u článku jen připsaní a v podstatě se vezou s někým jiným. Mám radost, že můj článek z disertace o teplotně citlivých částicích je celkem dost citovaný a teď mi pomohl i k získání Ceny rektora.

Proč jste se rozhodla do soutěže přihlásit?

Protože jsem soutěživý typ. Protože je to soutěž, která je honorována padesáti tisíci korunami, a taky je to další čárka do CV. Pokud člověk uvažuje o habilitaci, což já uvažuju, tak se i takovýto bodík v CV počítá.

Jaké máte zkušenosti se zahraničními pobyty? Kde všude jste byla a co vám to přineslo?

V pátém ročníku magisterského studia jsem byla jeden semestr v Magdeburgu na Univerzitě Otto-von-Guericka, kde jsem sbírala výsledky do diplomky. Potom jsem se během doktorského studia přihlásila na letní školu Physbio na dva měsíce do Saint Etienne de Tinée, to je jedna vesnice ve Francii. Byly to takové prázdniny na horách, kde jsme každý den měli přednášky a o víkendu volno. Tam to bylo fajn, bylo nás třicet studentů z různých zemí a byli jsme naprosto odříznuti od okolního světa, žili jsme tam jako jedna rodina. Dodnes jsem s některými účastníky v kontaktu a moc ráda na to léto vzpomínám. Pomohlo mi to zlepšit si i angličtinu, protože v té době nic moc nebyla, ale po těch dvou měsících se dost zlepšila. A další delší pobyt byl loni na jaře, to jsem strávila tři měsíce v Dánsku na univerzitě v Odense. Tyhle tři pobyty byly naprosto rozdílné. V Německu mi šlo hlavně o to mít výsledky do diplomky, trávila jsem noci v temné komoře s experimenty, takže moc času na nějaké vedlejší aktivity nebylo. Dva měsíce ve Francii byly dobré v tom, že člověk poznal nové lidi, víc jsem si to užila. A ty tři měsíce v Dánsku byly přínosné v tom, že jsem začala pracovat na nové tematice a nasbírala nové zkušenosti.

Myslíte, že zahraniční zkušenost je důležitá pro vědeckou práci? Je to něco, co je potřebné, nebo dokonce nutné?

V dnešní době je v celé Evropě kladen důraz na to, aby mladý vědecký pracovník nasbíral zahraniční zkušenosti, aby vycestoval na rok či více do jiného státu. Souhlasím s tím, že je to užitečné, že se tak postdoci můžou naučit nové věci, mají příležitost pracovat na špičkových pracovištích, navážou kontakty a mohou tak lépe nastartovat úspěšnou kariéru. Nemyslím si ale, že by to byla nějaká nezbytnost, a ani bych to nekladla jako podmínku pro další kariérní růst. Znám lidi, kteří sice odjeli na několik let na postdok, ale po návratu jaksi zakrněli a své nasbírané zkušenosti dále stejně nerozvinuli. Jiní zas nikdy nikde nebyli, jsou aktivní a spolupráci a kontakty po světě udržují i bez předchozího několikaletého pobytu v cizí zemi. Myslím, že se to nedá zobecnit. Ze své zkušenosti si troufám říci, že více kratších pobytů může být pro nasbírání zkušeností a kontaktů účinnější. Každopádně je spolupráce se zahraničními pracovišti velice důležitá.

Jaká je podle vás ve vědě role žen?

Myslím, že se někdy téma žen ve vědě příliš řeší. Každý obor je jiný, každá instituce to má jinak, ani toto téma se podle mě nedá zobecnit. Vždycky se utvoří skupinka lidí, kteří si sednou a sestaví pracovní tým, a jestli je tam více žen nebo mužů, to je v podstatě skoro věc náhody. Násilně stanovovat, kolik procent týmu mají tvořit ženy a kolik muži, se mi zdá nesmyslné.

Změnilo se konkrétně ve vašem oboru nějak postavení či zastoupení žen?

Když jsem v roce 2006 složila státnice a fotili jsme se, na fotce nás bylo deset a já jsem tam byla jediná holka. Rok potom už bylo studentek víc, další rok jich ještě přibylo a teď je to skoro půl na půl.

Takže zájem o studium vašeho oboru se mezi dívkami zvyšuje?

Spíš je to celkově o tom, čemu se ústav věnuje. Dříve to bylo chemické a procesní inženýrství, více se řešily technické problémy a na to se hodí spíš kluci. Ale tím, že dneska je náš ústav více zaměřen na nano, mikro, bio, i atraktivita studijního programu je pro všechny stejná. Řeší se témata, která lákají i holky. Myslím, že se nedá generalizovat, který obor je vhodný pro ženy a který pro muže. Ale je pravda, že například na potravinářské fakultě je hodně holek, protože to je taková čistá práce a vyžaduje trpělivost, kterou většinou muži moc nemají. Pak jsou jiné obory, které jsou více technické. Málokterá žena chce například navrhovat destilační kolony.

Vy jste byla v ročníku sama mezi kluky. Jak na to vzpomínáte?

Dobře (směje se). Mně nevadí mužský kolektiv a nemám potřebu prosazovat, aby tam bylo víc žen. Mně to nevadilo.

A jak vás brali v profesorském nebo pedagogickém sboru? Vnímala jste ze strany vyučujících nějaké rozdíly oproti přístupu k vašim spolužákům?

Byli i vyučující, u kterých bylo při osobním setkaní vidět (a ani se tím netajili), že si myslí, že holky patří k plotně, a dávali nám to najevo. Takže to měly holky někdy těžší. Ale písemky a zkoušky jsou o tom, aby student předvedl své znalosti, nepromítá se tam, jestli má sukni nebo kalhoty, takže jsme vystudovali všichni bez rozdílu. Doufám.

Jak se vám daří kombinovat práci a soukromý život?

Já myslím, že se to zkombinovat dá. Dávám syna do Zkumavky, dětského koutku na VŠCHT, díky tomu můžu chodit v klidu do práce a nemusím řešit, kdo ho bude hlídat, jak a kdy vyzvedávat, protože i když rozjedu experiment a nestíhám, doběhnu si pro něj a chvilku u mě v práci počká s autíčkem. Nebo se rád kouká do mikroskopu. Než vznikla Zkumavka, bylo to dost komplikované. Proto tímto moc děkuji Petru Strakovi a lidem kolem něho, kteří Zkumavku založili! Na hlídání, když třeba letím na konferenci, můžu využít jedny nebo druhé prarodiče nebo se stará synův tatínek. Na příležitostné hlídání mám kamarádky nebo studenty, prostě když potřebuju, dokážu si to zařídit a zkombinovat.

A osobní život a trávení volného času… Máme na pracovišti dobrý kolektiv, dělám práci, která mě baví, takže v sobě nemám takový ten pocit „už abych byla doma, už aby byl víkend“. I když se se studenty a kolegy vídáme celý týden, někdy se stýkáme i o víkendu – uděláme grilování, jedeme na hory, na kola.

Čemu se ještě věnujete ve volném čase, co ráda děláte, u čeho si nejvíce odpočinete?  

Nevím, nedokážu vám vyjmenovat seznam svých koníčků… Knížky nečtu, film jsem neviděla, ani nepamatuju. Ale nedokážu jenom tak nic nedělat. Ráda sekám zahradu nebo pleju. Nebo se jdu jen tak projít nebo na kolo. Nevím, jestli to je odpočívání, spíš takové vygumování hlavy, vypnutí. Já ráda chodím a chodím docela rychle – 7 km za hodinu není asi úplně normální. Takže třeba jít z práce pěšky několik kilometrů je moje trávení volného času. A můj syn vedle mě jede na kole nebo odrážedle.

Myslíte si, že právě otázka slaďování práce a soukromého života je v akademickém prostředí odlišná od jiných profesí?

Oproti jiným profesím má moje práce tu výhodu, že můžu pracovat i z domova. Číst a psát články, na to mám večer doma víc klidu než přes den v kolektivu kolegů. Nejsem v práci každý den přesně osm hodin, někdy odejdu dříve a trávím odpoledne se svým synem, ale doháním to po večerech nebo o víkendech, kdy je můj syn u svého tatínka. Ale zas se to nedá zobecnit – i když vědecká profese umožňuje práci z domova, ne každý má tolerantního šéfa, který toto chápe. Také záleží na tom, čemu se věnujete a jaké děláte experimenty. Pokud máte třeba nějaký reaktor a musíte odebírat každé tři hodiny vzorky, buď si musíte zařídit, že to za vás někdy budou dělat studenti, nebo musíte zůstávat v laboratoři přes noc.

Byla jste někdy v situaci, kdy jste měla pocit, že si musíte zvolit mezi prací a rodinou?

Jsem člověk, který o tom moc nepřemýšlí, nerozebírá, neřeší „co by kdyby“, takže jsem se nad tím nikdy nezamýšlela. Chtěla bych někam vyjet na půlrok do zahraničí a jedna kamarádka mi řekla: „A jsi připravená na to, že tě pak někdo označí za kariéristku a krkavčí matku?“ A já říkám: „Já už s tím zkušenost mám a nic si z toho nedělám.“ Loni jsem strávila tři měsíce v Dánsku, můj syn byl střídavě se mnou, s tatínkem nebo babičkami. Zvládli jsme to, všechno se dá zařídit a zorganizovat, když se chce. Jeden den jsem tam byla posmutnělá z toho, jak mi právě někdo vyčítal, že jsem odjela do zahraničí a nejsem každý den se svým synem jako jiné matky. Říkala jsem o tom jednomu profesorovi a on se mě zeptal: „Letělas někdy letadlem? Znáš ty instrukce, že nejdřív nasadíš kyslíkovou masku sobě a pak až dítěti? Tak v životě to funguje úplně stejně, nejdřív musí být v pohodě a šťastná matka, aby pak mohla mít i šťastné dítě.“

Některé matky naopak chtějí udělat první poslední pro dítě, nevěnují se sobě, jsou vystresované, nic nestíhají, všechno příliš řeší, moc čtou nesmyslné diskuse na internetu s virtuálními kamarádkami, ale nakonec jsou ze všeho samy „na nervy“. Dítě ve finále není nijak extra šťastné ani spokojené, protože vycítí, že matka je rozladěná. Já se nehroutím z toho, že musím odjet na konferenci, syna prostě pošlu k tatínkovi nebo k babičkám. Dávám ho lidem, kterým věřím, jsou jeho rodina, mají ho rádi. Jiné děti v jeho věku jsou „mamánci“ a nedokážou být bez maminky, on je odmala zvyklý jít z ruky do ruky, je fakt šikovný, protože každý ho něco učí, každý se mu věnuje naplno. Kdyby byl jenom se mnou, já bych mu tak pestrý program nezařídila a navíc bych z něj byla časem unavená, nezvládala bych práci ani jeho a časem bych taky byla hroutící se matka a on hysterické dítě. Takhle jsme oba celkem pohodáři, šťastní a spokojení.

Ještě bych se vrátila k tématu postavení žen. Na VŠCHT stále není mnoho žen ve vedoucích pozicích a v rozhodovacích orgánech. Proč myslíte, že tomu tak je?

Nevím. Ale opět je to všechno o lidech a o tom, jaké má kdo ambice. Někomu stačí tady jen tak přežívat, někdo má ambice se posunout výš. Nemyslím si, že by ženy ten postup výš měly nějak těžší, podmínky jsou rovné pro všechny. I mě samotnou by zajímalo, proč tu máme tak málo ambiciózních žen.

Co byste na závěr vzkázala nebo poradila mladým ženám-vědkyním nebo studentkám, které jsou úplně na počátku své vědecké dráhy anebo o vědecké profesi teprve uvažují?

Obecně, aby každý používal svoji hlavu, svoje vnímání a nedal se příliš ovlivnit okolím, které dokáže strhávat špatným směrem. Vzít si jenom to, co člověk potřebuje, a před některými „hláškami“ si prostě zacpat uši. Dokázat filtrovat. Nehroutit se z řečí a pomluv závistivců. Jít si za svým snem a cílem. Netýká se to jenom mladých žen, netýká se to jenom vědy, ale celkově. Lidé by měli zůstat tím, kým jsou, a nenechat sebou moc mávat, vždycky zvážit pro a proti a řešit to, co chtějí oni, a ne to, co jim někdo nakuká.

Děkuji moc za rozhovor.

 

Autorka rozhovoru: Hana Víznerová

Jazyková korektura: Veronika Hesounová

Autor fotografie: Michal Ureš

Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP  projektu TRIGGER

Aktualizováno: 7.10.2015 10:56, Autor: Kateřina Grecová

VŠCHT Praha
Technická 3, Praha 6, budova B, přízemí vpravo
Ing. Anna Mittnerová – řešitelka projektu
Ing. Kateřina Grecová – manažerka projektu
kancelář B09, tel: 220 44 3675
zobrazit plnou verzi