Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT PrahaVěda a výzkumProjektové centrum → Rozhovory → Prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc.
iduzel: 24656
idvazba: 31040
šablona: stranka_obrazek
čas: 25.4.2017 16:27:23
verze: 3572
uzivatel:
remoteAPIs:
Obnovit | RAW

Prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc.

hajslova_cb

 „Prožila jsem s vědou neobyčejný život.“



Rozhovor proběhl v květnu 2015.

Prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc., se narodila v roce 1952 v Praze. Je absolventkou Fakulty potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Od roku 2010 je na této fakultě vedoucí Ústavu analýzy potravin a výživy a vede akreditovanou Metrologickou a zkušební laboratoř na VŠCHT Praha. Ve své výzkumné i pedagogické práci se specializuje na chemickou bezpečnost potravin. Je členkou řady mezinárodních výborů, například výboru poradního orgánu EU pro kvalitu a bezpečnost potravin. Účastní se mnoha mezinárodních výzkumných aktivit a pod jejím vedením byla navázána úzká spolupráce s mnoha světově uznávanými institucemi (OSN, WHO). Je autorkou více než 260 odborných článků a publikací. V roce 2005 získala Cenu rektora VŠCHT Praha za mimořádné výsledky ve výzkumu a vývoji, v roce 2006 Cenu ministra školství za mimořádné výsledky dosažené při zavádění nových progresivních multireziduálních metod nezbytných pro rychlou a efektivní kontrolu hygienických limitů kontaminantů v potravinách a v roce 2015 Cenu Františka Běhounka.


Paní profesorko, mohla byste prosím krátce vysvětlit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?

Již dlouhá léta se specializuji na chemickou bezpečnost potravin, konkrétně na výzkum zavádění optimalizace a validace analytických postupů, které umožní sledování různých toxických látek v potravinách. Metody musí být citlivé, opakovatelné, univerzální a samozřejmě efektivní. Přednost dáváme multidetekčním postupům, které umožní v jedné analýze stanovit velké množství analytů reprezentujících někdy i různé skupiny kontaminantů. Pro realizaci stopové analýzy je potřeba aplikace moderních instrumentálních metod. Druhou oblastí, které se věnuji, je výzkum podmínek, za kterých dochází ke kontaminaci potravin, a možností, jak těmto situacím předcházet, případně je minimalizovat. Snížení expozice škodlivinám je jedním ze způsobů ochrany zdraví konzumentů. V posledních letech je moje velké téma odhalování falšování potravin – kromě ochrany ekonomických zájmů producentů lze i zde předejít v některých případech zdravotním rizikům.

Co vás osobně na tomto tématu zajímá nebo baví?

Jde o výzkumné téma, které má silný prvek interdisciplinární spolupráce nejenom chemiků, ale i expertů v oblasti toxikologie, výživy a životního prostředí. Zároveň jde o problematiku, která má v současném světě globální charakter, neboť nejen potraviny, ale i suroviny na jejich výrobu jsou předmětem celosvětového obchodu.

Proč jste se původně rozhodla pro studium chemie?

Motivace jít studovat na VŠCHT byla jednoznačná. Můj otec byl absolventem VŠCHT, už od malička mě jeho vyprávění o tajích chemie bavilo, takže vztah k chemii mám asi v genech. Měla jsem zájem studovat chemii kombinovanou s nějakou „biodisciplínou“. Vždyť potraviny, respektive suroviny pro jejich výrobu, jsou vlastně součástí přírody, proto jsem si vybrala Fakultu potravinářské a biochemické technologie.

Jak jste si představovala svoji budoucí kariéru v době, kdy jste začala studovat?

Samozřejmě jsem si přála vystudovat a získat titul, ne kvůli tomu, abych si ho psala před jménem, ale abych si v životě něco splnila. Myslela jsem si, že po ukončení studia půjdu pracovat někam do výzkumného ústavu. Možnost pokračovat v doktorském studiu mně byla nabídnuta až na samém konci mých vysokoškolských studií a právě tehdy byla asi nasměrována moje další kariéra. Avšak úplně zásadní vliv na moje další směřování měl můj postdoktorský pobyt v Holandsku na Free University of Amsterdam na Department of General Analytical Chemistry, dostala jsem se na špičkové pracoviště a poznala tehdejší klíčové vědce v oboru analytické chemie v Evropě. Po návratu jsem díky nabytým zkušenostem získala první vlastní granty na výzkumné projekty.

Uvažovala jste o tom, že se dáte na vědeckou dráhu?

Vědu jsem dělat chtěla, ale jakou vědu nebo v jaké pozici, o tom jsem samozřejmě konkrétní představu neměla, protože za socialismu platila jiná měřítka než dnes.

Zmínila jste, že rozhodujícím momentem pro vaši kariéru byl pobyt v zahraničí…

Ano, a speciálně Holandsko byla ideální destinace, protože na rozdíl od zemí bývalého Rakouska-Uherska nebo i Německa tam bylo a doposud je mnohem liberálnější prostředí. Začínající vědec a profesor jsou v podstatě kolegové, není tam taková hierarchie, která vládla u nás. Zjistila jsem tam dvě důležité věci, a to, že na jedné straně mohu s profesorem mluvit jako s partnerem a sdílet s ním odborné postoje, ale na druhé straně že má člověk obrovskou zodpovědnost za to, co dělá. Také jsem si tam uvědomila, že jsem na VŠCHT získala dobré vzdělání; přestože jsem neměla přístup ke špičkovým technologiím, chemii jsem rozuměla, to mě tehdy docela potěšilo.

Potkala jste ve svém životě osobnosti, které vás motivovaly nebo ovlivnily vaše rozhodnutí pro vědeckou práci?

V rodinném prostředí, jak už jsem zmínila, to byl můj otec. Byl to vynikající chemik, bohužel v minulém režimu mu nebylo umožněno rozvíjet svoji kariéru tak, jak by si představoval. Na VŠCHT na našem ústavu to byl můj školitel, pan profesor Velíšek, který byl uznávaným odborníkem v oblasti chemie potravin a mým velkým vzorem. Ale asi úplně největší impulzy jsem dostala v mezinárodní komunitě a při spolupráci se zahraničními partnery. Měla jsem možnost vidět, jak se to dělá na špičkových pracovištích, jak se připravují úspěšné projekty a zároveň jak je potřeba do nich promítnout ambici být lepší než ti druzí.

Jsou zahraniční pobyty důležité pro budování vědecké kariéry?

Je naprosto zásadní být integrován do mezinárodních týmů, kde se naučíte mnohem více abstrahovat od detailů a nepodstatného a jít rovnou k jádru věci. Musíte zaměřovat své myšlenky tak, aby přinášely něco jedinečného, čím oponenty zaujmete, a v kompetitivním prostředí si stále udržovat svůj odborný kredit. Ráda bych zdůraznila, že pro mě jsou významnou složkou kreditu také moji studenti, a zejména doktorandi, kteří jsou výběr toho nejlepšího kolem mě. Neskutečně hezký pocit je, když vidím úspěšnou kariéru svého bývalého doktoranda, kde je znát otisk mojí „školy“, a zároveň mě mile překvapí, když v určitých aspektech překoná i svého učitele. Myslím si, že je hodně důležité, aby studenti jezdili do zahraničí spolu se svým profesorem, aby viděli, že si ho tam považují.

Podporujete své doktorandy a doktorandky, aby vyjížděli do zahraničí?

Pořád! Často jezdíme i společně, beru je, kdykoliv je možnost, s sebou. Samozřejmě jim vytvářím příležitost absolvovat i samostatné zahraniční pobyty.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Velkou radost mám, když nám přijmou článek v prestižním časopise. A potom mě baví, když mám přednášku a dostanu spoustu dotazů, protože to značí, že jsem posluchače zaujala. Za velký úspěch považuji získání evropských projektů. Postupem času se stal náš tým pojmem a sympozium Recent Advances in Food Analysis (RAFA – www.rafa2015.eu), které jsme od začátku tohoto století s mým bývalým „spolužákem“ z Free University of Amsterdam začali organizovat, se stalo dnes jednou z nejvýznamnějších událostí v mém oboru.

Vedle toho, že učíte a věnujete se vědecké práci, jste vedoucí ústavu, což je asi hodně manažerská práce, která vám zabere také nějaký čas

Naštěstí můj děkan, který je sám významný vědec, má pochopení pro to, že ne vždy jsem v administrativě stoprocentně dokonalá. Když jsem se rozhodovala, jestli část své kapacity věnuji manažerské práci v pozici vedoucí ústavu, bylo to pro mě rozhodnutí o tom, kam mohu svobodně směřovat svůj tým, zda si budu rozhodovat já sama, nebo někdo jiný za mě. Za tuto svobodu platím jistou daň, mám méně času na studenty, což mě hrozně mrzí. Mezi vedoucími ústavů naší fakulty jsem v současnosti jediná žena, ale můj pan děkan mě podporuje.

Kdo vám nejvíce pomáhá s manažerskou prací nebo s administrativou?

Na ústavu mám dvě ženy, dnes již docentky, které mě samy efektivně podporují. Obzvlášť paní docentka Pulkrabová, tajemnice, je mojí konzultantkou a velkou oporou. Ona, stejně jako docentka Stránská, je zároveň velmi dobrá odbornice s „tahem na branku“. Samozřejmě náš tým není jednobarevný, genderové otázky však nejsou na pořadu, asi právě proto, že Ústav analýzy potravin a výživy si udržuje svůj vysoký standard.

Jaké to je, být jedinou ženou mezi vedoucími ústavů u vás na fakultě?

Někdy ne úplně jednoduché, ale ne kvůli tomu, že jsem žena, spíš že jsem asi příliš aktivní. Všichni jsou vzdělaní a opravdu dobří, ale někteří nemají ten internacionální rozhled a zkušenost a někdy jim vadí, že strávím hodně času mimo školu na služebních cestách. Kolegové si už ale zvykli na mé časté zahraniční cesty, vědí, že jsem vždy dostupná na internetu a reaguji na e-maily.

Je těžké se jako žena prosadit tady na fakultě nebo v ústavu?

V osmdesátých a devadesátých letech se to bralo tak, že vědecká kariéra je především pro muže. Dokonce i můj školitel, pan profesor Velíšek, kterého si velice vážím, dával přednost „pánské“ laboratoři. Často v diskusi zaznělo: „Vy ženské jste emotivní.“ Já jsem to od něj ale necítila jako urážku nebo ponížení, nakonec jsme vždy našli konsenzus. Později, když začaly na fakultě převažovat ženy a vědecké pozice musely být obsazené, situace se změnila.

Myslíte, že se vnímání přítomnosti žen ve vědě změnilo?

Změnilo se to hodně, určitě aspoň u nás na VŠCHT. Skutečnost, zda mladý kandidát na docenta je muž nebo žena, nehraje žádnou roli. Myslím si, že ženy mají jednu velkou výhodu, alespoň to vidím u žen okolo sebe: umí pracovat paralelně na více tématech.

Vidíme, že zatím není moc žen v nejvyšších pozicích a v rozhodovacích orgánech na VŠCHT, i jinde je to obdobné. Proč myslíte, že tomu tak je?

Před patnácti lety nebyla ve vědecké radě školy jediná žena. Přišlo mi divné, proč tomu tak je, když u nás na fakultě převažují ženy mezi studenty a máme i skvělé profesorky, tak jsem se začala ozývat. Potom se stala členkou paní profesorka Jitka Moravcová. A jsou tu další významné ženy, paní profesorka Demnerová, bývalá vedoucí Ústavu biochemie a mikrobiologie, a paní profesorka Valentová, předsedkyně Akademického senátu, která má u mužů přirozený respekt.

A proč jich je tak málo? Myslím si, že kariéru hodně „brzdí“ děti a problém vzniká v období, kdy ženy zůstanou s dětmi dlouho doma. Pokud chcete být opravdu jenom vědkyně a máte manžela, který je také vědec, nejde to moc dohromady, protože o rodinu se musí někdo starat. Problém nevidím v tom, že by na VŠCHT ženám někdo bránil v jejich kariéře.

Co by tedy mohla škola udělat, aby vědkyně měly lepší možnosti, když se rozhodnou mít děti, aby úplně z vědy „nevypadly“?

Já na to mám svůj recept a myslím si, že funguje. Důležité je dát ženám s malými dětmi důvěru a umožnit jim pracovat z domova, případně jim vyjít vstříc flexibilně i s rozvrhem. Velkou roli hrají i finanční podmínky. Udržet kontinuitu v práci je možné, když si může žena zaplatit paní na hlídání, která jí vyzvedne dítě ze školky nebo z jesliček. Velkým přínosem na VŠCHT je dětský koutek Zkumavka pro předškolní děti zaměstnanců. A také musíte mít chápajícího manžela. 

Je také možnost pracovat jen na částečný úvazek…

„Práce z domova“ neznamená, že pracujete jenom doma, když je třeba, musíte stejně přijít do práce. Pracovat na částečný úvazek není podle mě moc reálné, když chcete dělat něco systematicky. Přijdete do práce, a než se rozběhnete, jdete za čtyři hodiny domů, navíc i když má někdo poloviční úvazek, je v práci mnohdy déle.

Myslíte, že vědecká práce vyžaduje hodně času a pracovního nasazení?

Vědecká práce je náročná, nedá se úplně naplánovat a rozfázovat, nejde si říct „budu chodit do práce od osmi do dvou“. Ve vědě nezaručíte pravidelnost a monotónní cyklus pracovních povinností. Kromě práce v laboratoři a se studenty ještě připravujeme a realizujeme výzkumné projekty se zahraničními partnery, a když se blíží termín odevzdání návrhu nebo zprávy, pracujeme i v sobotu a v neděli, i večer nebo o půlnoci, dostáváme e-maily od našich zahraničních partnerů a hned odpovídáme, abychom projekt co nejlépe připravili.

Jak to bylo u vás? Jak se vám dařilo slaďovat rodinné a pracovní povinnosti, když byly děti malé?

Já mám dva – dnes již dospělé – syny. Když byli ještě malí, moc mi pomáhala moje maminka, byla učitelka a s dětmi to uměla. Když jsem byla na studijním pobytu v Holandsku, starala se o ně, spolu s mým manželem, velmi obětavě. Dnes mě trošku mrzí, že jsem s nimi nebyla více. Myslím si, že dvoukariérové manželství je dosti složité. Já mám strašně hodného manžela, pro kterého kariéra nebyla priorita, i když je vysokoškolák. My dva jako členové rodiny jsme byli komplementární s tím, že manžel se více věnoval rodině. Když se vám kariéra začne rozvíjet a vidíte úspěchy, je to jak řetězová reakce, kterou je těžké přerušit, pokud ovšem máte zázemí, jaké jsem měla já.

Byla jste třeba někdy v situaci, kdy jste musela volit mezi profesí a rodinou?

Naštěstí ne, díky svému moudrému muži a díky dobrému rodinnému uspořádání jsem se do takové situace nedostala.

To se docela vymyká tradičnímu modelu uspořádání rolí v rodině. Jak to vnímalo vaše okolí?

Manžel mě vždycky prezentoval jako ne úplně typickou manželku a matku. Nepopírali jsme, že to máme doma takto nastavené, říkali jsme si, že jsme rodinný tým, a když to zprůměrujeme, jsme úplně normální rodina. Jestli je to trošku v nerovnováze, co se týče profesního angažování, tak je to jen naše věc, kterou jsme si sami zvolili.

Myslíte si, že kdyby ve vedení bylo víc žen, bylo by to přínosné?

Určitě bylo, protože ženy myslí jinak než muži a tím se vzájemně doplňují. Vidím odlišnosti třeba ve způsobu řešení různých situací. Ženy mají více sociální cítění a empatii, vnímají, co je za člověkem, se kterým jednají, více přihlížejí k jeho situaci osobní, rodinné, finanční a podobně. Zároveň ženy nejsou tolik formální a jsou schopné jít za hranici toho, co by ani pracovně nemusely dělat. Od některých mužů třeba slyším: „To nemám v popisu práce.“ To já bych nikdy neřekla, protože když mi něco připadne důležité, je dobré se tomu věnovat i nad rámec povinností.

Jak se díváte na systém hodnocení vědecké a pedagogické práce na VŠCHT?

Myslím si, že systém hodnocení je dobrý. Mrzí mě ale, že už nejsme vnímáni jako prestižní škola, což je dáno systémem financování. Do prvního ročníku přijímáme hodně posluchačů, bez přijímacího řízení, tím se dostává na školu průměrná úroveň studujících. To má potom dopad i na vědu, není zde tolik talentů, kteří by měli motivaci a potenciál pro vědeckou práci. Navíc v řadě případů jsou nabídky výzkumných ústavů Akademie věd ČR a nově vzniklých výzkumných center pro doktorské studium finančně významně atraktivnější než nabídky, které mohou poskytnout vysoké školy. Když objevím talentované studenty (třeba už ve druhém ročníku), věnuji se jim a nechci, aby od nás odešli jinam. Talentovaných studentů je málo, ale když na ně narazím, snažím se je u nás zakořenit a začleňovat do našich vědeckých týmů.

Jak se podle vás pozná talent nebo potenciál pro vědu?

To se pozná velice dobře. Takový student se chce co nejrychleji zapojit do práce na ústavu, aktivně kontaktuje pedagogy a zajímá se o dané téma. Není to jen o dobrých známkách, ale o tom, že ho něco hodně baví a věnuje se tomu do hloubky. Když studentům nabídnu možnost, aby na některém z našich projektů spolupracovali, tak jsou to ti, kteří zůstávají déle v laboratoři, ti, kteří se zeptají, zda mohou přijít třeba i v sobotu. Je to moc hezký pocit, když potkáte někoho talentovaného a po letech vidíte, jak u státnic dokáže suverénně obhájit svoji práci.

Jaké by měl mít vlastnosti nebo schopnosti dobrý vědec nebo vědkyně?

Hlavně si musí být vědom toho, že existuje stále hodně nepoznaného a i dobrá řešení mohou být dále zlepšována. Musí mít pokoru a být férový v tom smyslu, že když se mu něco nepovede, nezatajuje to, ale dál pátrá, proč to nejde. Musí umět řešit problémy, musí být vytrvalý a také ctižádostivý. Naprostá samozřejmost je, že musí mluvit plynně anglicky. Důležitá je též ambicióznost a snaha být úspěšný. Přehnané sebevědomí se mi samozřejmě také nelíbí, ale do určité míry je ho potřeba, a to zejména v rámci mezinárodní spolupráce. A také být hrdý na svoji školu. Já studentům vždycky říkám: „VŠCHT je značka s velkým kreditem.“

Co ráda děláte ve volném čase? Máte čas na své koníčky?

Volný čas trávím s rodinou, také mě hodně zajímá současné dění, sleduji třeba pořady Václava Moravce.

Co byste poradila nebo vzkázala ženám, které teprve o vědecké profesi uvažují nebo jsou na začátku vědecké dráhy?

Musí si být vědomy toho, že z hlediska rodinného nebo partnerského života je to těžší. Měly by si najít muže, který je bude ve vědecké kariéře podporovat. Vzkázala bych jim, aby se ale nenechaly odradit, protože angažovat se ve vědě je krásné. Já jsem prožila s vědou neobyčejný život.

Autorka rozhovoru:  Hana Víznerová

Spolupráce při editaci rozhovoru: Anna Mittnerová

Jazyková korektura: Veronika Hesounová

Autor fotografie: Michal Ureš

Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP  projektu TRIGGER

Aktualizováno: 17.12.2015 13:28, Autor: Kateřina Grecová

VŠCHT Praha
Technická 3, Praha 6, budova B, přízemí vpravo
Ing. Anna Mittnerová – řešitelka projektu
Ing. Kateřina Grecová – manažerka projektu
kancelář B09, tel: 220 44 3675
zobrazit plnou verzi