Ing. Lenka Honetschlägerová, Ph.D.

Jaká byla vaše cesta k chemii a na VŠCHT?

Na začátku to byla shoda okolností, i to, jak jsem se dostala na VŠCHT. Moje cesta nevedla přímo k chemii. Po gymnáziu jsem moc nevěděla, co chci dělat. Cestovala jsem, jeden rok jsem žila ve Španělsku, a když jsem se vrátila, nebylo úplně jednoduché najít práci, protože jsem měla jenom gymnázium a žádnou praxi. Pracovala jsem jako asistentka, potom jsem učila angličtinu na základní škole. A pak jsem se rozhodla, že takto tedy ne, že čekám od života něco víc, a rozhodla jsem se jít studovat vysokou školu. Na VŠCHT jsem se dostala náhodou, protože ten rok byly přijímačky bez zkoušek. Ale od první chvíle mě to začalo strašně bavit a potom už byla cesta plynulá a všechno šlo hladce.

Proč jste se rozhodla pro studium technologie životního prostředí?

Od počátku jsem chtěla studovat obor zaměřený na ochranu životního prostředí, protože to je pro mne důležité téma; a také jsem věděla, že se dostanu i do praxe, viděla jsem větší spojitost se soukromým sektorem a lepší aplikovatelnost výsledků než u jiných oborů. Ke svému výzkumnému tématu, kterým je stabilizace elementárního nanoželeza, jsem se dostala během psaní diplomové práce a při práci na disertaci jsem metodu dále rozvíjela. U nás v ústavu o tom nikdo nic moc nevěděl, moje práce se týkala i nanotechnologií. Proto pro mě byla důležitá možnost dostat se k elektronovým mikroskopům a přístrojům, které se u nás v ústavu běžně nepoužívají. Tak jsem obíhala různé ústavy na VŠCHT, ale i na Akademii věd v Řeži a podobně. Z tohoto pohledu to bylo náročnější.

Mohla byste blíže vysvětlit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?

Věnuji se možnostem využití elementárního nanoželeza při sanaci podzemních vod. Elementární nanoželezo je v poslední době ve velké míře využíváno při odstraňování halogenovaných kontaminujících látek z horninového prostředí, zejména pak ze znečištěných podzemních vod. Tento způsob použití vychází z jeho schopnosti vyvázat z molekuly kontaminantu halogen a přeměnit tak tuto látku na produkty s nízkou nebo nulovou toxicitou. Praktické využití této schopnosti potom spočívá v aplikaci elementárního nanoželeza pomocí aplikačních vrtů do horninového prostředí, kde dochází k jeho kontaktu s kontaminovanou podzemní vodou. Moje disertační práce se věnovala zejména stabilizaci elementárního nanoželeza vůči agregaci. V důsledku agregace dochází k shlukování nanorozměrných částic do mikroskopických útvarů, které snižují mobilitu elementárního nanoželeza v horninovém prostředí, a tudíž i jeho účinnost. V současné době se věnuji možnostem synergetického působení elementárního nanoželeza a mikroorganismů při odstraňování chlorovaných ethylenů z horninového prostředí. Zabývám se možnostmi aplikovat do horninového prostředí kulturu, která by byla uměle vypěstovaná v laboratoři, aby docházelo ke společnému působení elementárního železa a mikroorganismů při odstraňování látek, které jsou buď již prokázanými, nebo potenciálními karcinogeny. Jsou to látky, které jsou zdraví škodlivé, a zároveň je velmi těžké je z horninového prostředí dostat.

Jakou jste měla představu o své budoucí kariéře, když jste začala studovat VŠCHT? Už jste věděla, že se chcete věnovat vědecké práci?

To asi ne. Pro mě byl rozhodujícím momentem půlroční pobyt ve Stockholmu na Royal Institute of Technology, kde jsem byla v prvním ročníku magisterského studia. To byl mezník, najednou jsem se rozkoukala a začala si říkat, že bych chtěla ve vědě zůstat, že jsem konečně našla to, co mě opravdu baví. Osamostatnila jsem se tam, odtrhla jsem se od rodičů, přestala se stydět a naučila se spoustu dalších věcí, které jsem v budoucnu využila, jako třeba pracovat s informacemi nebo dokázat se spolehnout sama na sebe. Do té doby jsem byla spíše zaraženější člověk bez větší sebedůvěry, a tam jsem musela komunikovat s úplně cizími lidmi, ještě v cizím jazyce. To mě donutilo přestat se stydět.

Naplnily se vaše představy o vědecké práci?

Především mě moje práce opravdu hodně baví a naplňuje. Je flexibilní, různorodá a rozhodně ne nudná. Člověk se neustále dostává do kontaktu s novými věcmi a informacemi. Mám ale určité výhrady k tomu, jak u nás vědecká práce funguje. Například v našem ústavu ve srovnání s jinými není tolik kladen důraz na publikační činnost. To je podle mě škoda, protože se tím snižuje naše konkurenceschopnost oproti ostatním pracovištím u nás i v zahraničí. Samozřejmě, kdyby šlo do vědy trochu více peněz, bylo by to lepší, i v ohodnocení studentů doktorského studia, které zatím v některých případech podle mě není úplně adekvátní. My to s kolegy probíráme, máme tu dobrou partu mladých lidí, kteří mají nějaké vize, a chceme to změnit. Chceme stoupnout v očích ostatních fakult, myslím si totiž, že naše fakulta i náš ústav jsou právě kvůli nízké publikační činnosti trochu podceňovány.

Jak se díváte na současný systém hodnocení vědecká práce?

Publikační činnost je důležitá, ale není to vše. Nicméně to je standard i celosvětově uznávané měřítko úspěšnosti. Když chce někdo žádat například o evropský grant, pohlíží se právě na publikační činnost a excelenci. Ale nejsem si jista, zda je to ten správný postup hodnocení vědecké práce. Myslím si, že jsem do své práce dala hodně, bylo to těžké – shánění kontaktů, měření na jiných pracovištích a tak dále, a než mi přijali první článek, trvalo to téměř dva roky. Velkou roli podle mě hraje právě to, že nemáme moc velkou publikační historii a vybudované jméno celého týmu, který za prací každého stojí. Navíc mám dojem, že přijímání článků se často odvíjí od známostí, pak může být hodnocení práce jenom na základě počtu publikací v některých případech subjektivní.

Co vás na vědecké práci nejvíce baví?

Fascinuje mě, že neustále vidím pokrok v tom, co dělám, že stále objevuji něco nového a zajímavého a také že to může někomu nebo něčemu pomoci. Experimenty, které dělám, mají jasný cíl, ale také variabilitu, experiment nevyjde vždy podle očekávání a člověk musí najít důvod, proč k tomu došlo, nebo najít jinou cestu. Různorodost práce je pro mě zásadní.

Velmi vás ovlivnil studijní pobyt ve Švédsku. Máte v plánu někam vyjet i jako postdoktorandka?

Zrovna teď uvažuji o tom, že bych odjela do Trentu, kde bych mohla doplnit tým. Zároveň jsem se dohodla s jedním panem profesorem z Politecnico di Torino, který se věnuje studiu transportu koloidních látek v horninovém prostředí. Souhlasil s tím, že by byl mým supervizorem a že spolu zažádáme o stipendium Marie Curie.

A na jak dlouho by to bylo?

Minimální doba je jeden rok, maximální tři. Já bych chtěla na dva roky, protože mám čtyřletého syna a ráda bych, aby chodil do první třídy v Čechách. Moje maminka půjde v lednu do důchodu, takže by mohla jet třeba na dva měsíce se mnou a s tím začátkem by mi pomohla. Pak už bych to zvládla sama. V Torinu mám právě ze Stockholmu čtyři kamarády a i po konzultaci s nimi jsem dospěla k názoru, že by tam syn mohl chodit do školky, nebyl by to vůbec problém.

Vnímáte dostatek podpory ze strany svého vedoucího?

Podpora od mého školitele, pana docenta Kubala, je obrovská, mimo jiné i v tom, že chápe, že se starám o malého syna. Mám možnost s ním přijít a být s ním v práci, případně není problém občas pracovat z domova. Pan docent mi hodně pomáhá i při navazování kontaktů v zahraničí. Ale protože je v podstatě sám na celý ústav, nemá tolik času na nás na všechny, někdy je to složitější, ale rozhodně si nemůžu stěžovat. Právě i teď, v souvislosti s mým plánovaným výjezdem, cítím podporu – řekl mi, že by mi zachoval místo, než se vrátím, že mám dveře otevřené. Každopádně ale vždy záleží na konkrétním člověku, na tom, jaký je školitel. Pan docent Kubal je velkou oporou, vždy se snažil zajistit úvazky pro všechny nebo i práci na projektech také pro doktorandy, aby měli něco „na přilepšenou“ ke stipendiu.

Jak to probíhalo v době, kdy jste odcházela na mateřskou dovolenou, a po návratu do školy?

U mě to bylo docela dost nestandardní, protože jsem otěhotněla ve druhém ročníku doktorského studia a vrátila jsem se velmi brzy, už po půl roce. Sehnala jsem si paní na hlídání, která ke mně chodila na dva dny v týdnu, také mi hodně pomohli rodiče. V té době jsem měla stipendium a postupem času, když nám vyšel projekt, jsem získala i poloviční úvazek. Od dvou let syn mohl začít chodit do Zkumavky, dětského koutku na VŠCHT, což pro mě byla také velká pomoc. Po večerech jsem pracovala z domova, to jsem se věnovala především teoretické práci, rešerším a studiu dalších materiálů jak pro projekt, tak pro svou disertaci. Ze začátku to bylo náročnější a myslím si, že to i trochu ovlivnilo můj osobní život. Ale měla jsem obrovskou touhu to dokončit. Jsem ráda, že jsem šla touto cestou a že jsme to nakonec zvládli.

Co považujete za svůj největší úspěch v profesním životě?

Zatím jsem žádné velké ocenění nezískala, ale velkým úspěchem pro mě bylo sepsání disertace, fakt, že jsem to zvládla i pod tlakem a v tak náročné situaci. A také to, že jsem se odhodlala jako jedna z mála u nás v ústavu napsat ji v angličtině. Podařilo se mi z ní i něco publikovat.

Jaké vlastnosti nebo schopnosti vám pomohly toho dosáhnout?

Mám hodně silnou vůli. Když se rozhodnu za něčím jít, jdu si za tím, což je někdy i na škodu (smích). Ale myslím si, že v tomto případě to byl ten nejdůležitější faktor, který mě dovedl až k úspěšnému dokončení doktorátu.

Kdo se podle vás může stát vynikajícím vědcem nebo vědkyní? Jaké musí mít schopnosti nebo vlastnosti?

Samozřejmě člověk, který má určité znalosti, ale který je zároveň umí použít, umí pracovat s informacemi a umí komunikovat s lidmi. Ten, kdo chce neustále rozvíjet jak svoji práci, tak práci svých studentů a má zájem jim pomáhat, aby dosáhli svých cílů.

Jaké jsou vaše pedagogické zkušenosti?

Učím už tři roky kurz Contaminated soil treatment, který je pro studenty programu Erasmus, učím i další předměty, takže zkušenosti mám. Teď mám před sebou velkou výzvu, protože budeme s dvěma dalšími kolegy přebírat předmět Základy toxikologie po paní doktorce Punčochářové a panu docentu Kafkovi, kteří svůj obrovský přehled umějí skvěle podat a mají za ta léta praxe spoustu vynikajících „historek“. Ale mě to moc baví. Myslím si, že předávání informací někomu dalšímu je součást vědecké práce. I v tomto byl pro mě velkým mezníkem pobyt ve Stockholmu, kde byl přístup k učení úplně jiný. Dnes, kdy má člověk díky internetu přístup k obrovskému množství informací, je důležité umět se v nich zorientovat a pracovat s nimi. A to je také to, v čem pomáhám svým studentům. Protože ne každý se vědcem nebo odborníkem narodí. I já jsem ve svém životě potkala pár lidí, kteří mi pomohli a byli pro mě důležití, takže si myslím, že bych to měla oplatit a pomáhat někomu dalšímu.

Jak hodnotíte možnosti profesního uplatnění žen na VŠCHT?

Podle mě hodně záleží na tom, jakého máte vedoucího nebo s jakými lidmi člověk ve škole pracuje. Já jsem se nikdy nesetkala s tím, že bych měla v práci problém proto, že jsem žena. I když někdy s kolegyní, která má také malé dítě, zaslechneme: „Ona už je s ním zase doma…“ Samozřejmě, že je to někdy těžké skloubit, mám jednoho syna a nedokážu si představit, že bych třeba měla ještě další dítě. Protože jsem sama, bylo by hodně složité mít dvě děti a dál dělat kariéru. Ale nikdy jsem se nesetkala s tím, že by někdo vyjádřil vyloženě negativní názor na to, že jsem žena nebo máma. Stalo se mi to v osobním životě, kdy mi někdo řekl, že žena buď musí být doma a pečovat o rodinný krb, anebo dělat kariéru, ale nejde dělat obě dvě věci najednou.

Jak to vidíte vy, je možné dělat kariéru a zároveň být matkou?

Podle mě se to skloubit dá. Je to těžší a je fakt, že na můj osobní život mi pak už moc času nezbývá. A najít partnera, který by akceptoval, že mám dítě a zároveň svou kariéru, není jednoduché. Práce mi vezme hodně času, ale myslím, že můj syn má všechno stejné jako jiné děti, čteme, kreslíme, děláme všechno, dokonce mu i peču a vařím… Zdá se mi, že to zvládáme. Já jsem ale nikdy nebyla úplně „typická máma“. Nedokázala bych celý den sedět na pískovišti a bavit se jen o dětech. Také jsem se z mateřské vrátila poměrně brzy do práce. Už když jsem otěhotněla, věděla jsem, že zároveň chci dodělat doktorát a že práce je pro mě důležitá. Nedokázala jsem si představit, že bych byla tři roky doma a nepracovala.

Jaké je postavení nebo zastoupení žen ve vašem oboru? Mění se to?

U nás je to asi tak půl na půl. Mám pocit, že od té doby, co jsem tu, je to vyvážené. V praxi je to někdy složitější. Dříve jsem často jezdila do terénu, kde člověk musí jednat se zaměstnanci sanačních firem, to jsou většinou chlapi z dílny, ale nikdy jsem s nikým neměla problém. Myslím si, že takový ten kamarádštější přístup je nejlepší, a ten já při jednání s lidmi mám. A když bylo třeba tahat nějaké hadice a vzorkovací zařízení, což bylo složitější a fyzicky náročné, vždy nás tam na to bylo více nebo se mnou jeli kolegové, kteří mi pomohli. Nebo jsem to zvládla sama.

Jinak je tomu v případě vedoucích pozic. V rozhodovacích orgánech či mezi vedoucími ústavů je velmi nízké zastoupení žen. U vás je to obdobné?

U nás jsou to samí muži. Myslím, že ženy si tolik nevěří, ani se nechtějí dostat do vedoucích pozic. Je také velmi těžké spojit pozici vedoucího ústavu s vědeckou činností. Nemůžu to úplně vysvětlit, nikdy jsem se o takovou pozici neucházela a ani nemám pocit, že by po tom u nás v ústavu některá z žen toužila… Není to jen o prostředí, ale i o tom, jestli ženy chtějí, nebo ne.

Je to podle vás otázka, která by se měla řešit?

Mělo by to být vyrovnané, ale to nejde řešit nějakým zásahem zvenku, mělo by to mít svůj vlastní vývoj. Zároveň i samy ženy by se měly snažit o to, aby ve vedoucích pozicích byly, mohly se podílet na rozhodování a měly vliv na změny ve škole, například co se týče výuky a obecně směřování ústavů, fakult, školy… Já třeba doufám, že jednou budu mít takovou možnost. Zatím jsem jenom doktorka, ale časem bych si ráda udělala docenturu a potom bych měla zájem se rozhodování účastnit a věnovat se i práci jiného charakteru.

Je podle vás důležitá diverzita v týmech?

Ano, protože každý máme jiný přístup k životu i práci a vzájemně se můžeme doplňovat, každý do týmu přinese něco jiného. A nezáleží jenom na tom, jestli je to muž nebo žena. Proto je také pro mě tak důležitá zahraniční zkušenost, po návratu můžu přinést do týmu i nové přístupy k práci, které člověk získá v jiném týmu, na jiném pracovišti. V zahraničí se člověk dostane do kontaktu s jinou kulturou a návrat zpátky přinese nový „vítr“ a nové poznatky. A stejně tak tomu je, když někdo ze zahraničí přijede studovat nebo pracovat k nám. Integrace je velmi důležitým faktorem, mně je to blízké. Je to velké obohacení.

Jaké jsou vaše další plány v profesním životě?

Ráda bych se samozřejmě dostala k docentuře. I to, že jsem se sama rozhodla vyjet do zahraničí, je součástí mého plánu. Doufám, že oba pobyty vyjdou a tím se zvýší i moje publikační činnost a pravděpodobnost habilitace. Teď mám rok po doktorátu, takže plánuji, že tak do šesti let bych to mohla zvládnout.

Co ráda děláte ve volném čase?

Samozřejmě ráda trávím svůj volný čas se synem, je to pro mě nejdůležitější člověk v mém životě a asi vždycky bude. Rádi cestujeme, jezdíme na hory, kde se cítím hodně dobře, rádi lyžujeme.

Daří se vám najít si čas jenom sama pro sebe?

Díky podpoře rodičů, kteří syna občas hlídají, a jeho táty, který si ho vezme k sobě, mám čas i pro sebe, ten potom ráda trávím se svými přáteli.

Co byste na závěr vzkázala ženám, které jsou na začátku vědecké dráhy nebo teprve o vědecké profesi uvažují?

Ať se toho nebojí, ať vydrží a jdou za tím, po čem touží, ať mají pevnou vůli.

Děkuji za rozhovor.

Autorka rozhovoru:  Hana Víznerová

Jazyková korektura: Veronika Hesounová

Autor fotografie: Michal Ureš

Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP  projektu TRIGGER