Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT PrahaGRO - genderová rovnováha → Rozhovory → Prof. Ing. Kateřina Demnerová, CSc.
iduzel: 22891
idvazba: 28603
šablona: stranka_obrazek
čas: 22.9.2017 02:48:25
verze: 3813
uzivatel:
remoteAPIs:
branch: trunk
Obnovit | RAW

Prof. Ing. Kateřina Demnerová, CSc.

demnerova

„Vědecká práce na určité úrovni vyžaduje velké nasazení.“




Rozhovor proběhl v červnu 2015.

Prof. Ing. Kateřina Demnerová, CSc., se narodila v roce 1947 v Praze. Je absolventkou Fakulty potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické. V roce 1982 obhájila kandidátskou disertační práci, v roce 1997 se stala profesorkou. Od roku 1970 působí v Ústavu biochemie a mikrobiologie, který v letech 2006 až 2013 vedla. V pedagogické a výzkumné činnosti se zaměřuje převážně na potravinářskou a environmentální mikrobiologii. Za dobu působení na VŠCHT úspěšně řešila okolo čtyřiceti národních a zahraničních projektů. Je členkou vědecké rady fakulty i VŠCHT Praha a několika ústavů Akademie věd ČR. Je členkou řady národních i mezinárodních odborných společností a komisí. V roce 2011 obdržela Cenu Milady Paulové za přínos k rozvoji oboru chemie.





Paní profesorko, mohla byste prosím na úvod představit svůj výzkum?

Výzkum na vysoké škole je diverzifikovaný, podílejí se na něm studenti jak bakalářského, tak magisterského a doktorandského studia. Naším úkolem je vychovat nejen budoucí vědecké pracovníky, ale i schopné technology v příslušných oborech. Já osobně jsem zapojena do výzkumu a pedagogiky v oblastech potravinářské mikrobiologie a mikrobiologie životního prostředí.

Co vás na těchto tématech tak zaujalo, že jste si je vybrala pro své bádání?

Ze zaměření našeho ústavu pro mě jako mikrobiologa logicky vyplynulo, že se budu věnovat potravinářské mikrobiologii. Po politických změnách v roce 1989 a dále pak po odchodu sovětských vojsk se objevil problém, o kterém se dříve nemluvilo – znečištění životního prostředí. Hledaly se nové přístupy, které by účinně odstranily anorganické i organické kontaminanty. Do tohoto programu jsme se zapojili a získali své první vědecké projekty v této oblasti. Začali jsme lokalitami, kde původně působila sovětská vojska. Řada těchto míst byla kontaminována leteckým benzínem, ropou a těžkými kovy. Izolovali jsme z těchto míst mikroorganismy, které byly schopné tyto látky odbourávat. Postupně jsme přešli na likvidaci toxických polychlorovaných bifenylů, které se vykytují v životním prostředí a mohou působit závažné zdravotní problémy. Jejich výroba byla zakázána a současně vznikla potřeba tyto látky účinnými způsoby z přírody odstranit. My jsme se zaměřili na metody využívající biologické systémy, mikroorganismy a rostliny.

Jaká byla na začátku vaše motivace ke studiu chemie?

Původně jsem se chtěla držet rodinné tradice a studovat medicínu, ale díky skvělému učiteli chemie na střední škole, který v řadě z nás vzbudil zájem o tento předmět, jsem se přihlásila ke studiu na VŠCHT Praha na Potravinářskou fakultu. Končila jsem na katedře kvasné chemie a po té jsem nastoupila na katedru biochemie a mikrobiologie a přihlásila se na aspiranturu.

Co vás dovedlo až k vědecké práci?

Během studia jsem neměla moc jasnou představu o tom, na co se chci zaměřit, prostě jsem pracovala na dané problematice, která se mi líbila, a také se mi zamlouvalo akademické prostředí, všechno bylo pro mě nové a zajímavé. Jako pomocná vědecká síla jsem ve druhém ročníku přišla na náš ústav do laboratoře pana profesora Káše a začala jsem pracovat na menších vědeckých úkolech. Můj zájem o práci v laboratoři se prohluboval, tak jak se prohlubovaly i mé teoretické znalosti. Když jsem pak končila studium, připadalo mi docela přirozené zůstat a pokračovat a ani mě nenapadlo, že bych mohla dělat něco jiného. Měla jsem štěstí, protože v té době se na ústavu uvolnilo místo. Byla jsem ve správný čas na správném místě.

Co vás na akademickém prostředí nejvíce lákalo?

Nejvíc se mi líbila a líbí rozmanitost mojí práce, která není stereotypní a je velmi pestrá. Zahrnuje různé činnosti. Na prvním místě je samozřejmě výuka a výzkum, k tomu se pojí řada dalších prací a úkolů navíc, které se obvykle vynoří náhle a nečekaně. Také mě baví práce s lidmi a možnosti rychle se dozvídat nové věci. Nelze přednášet stále to samé, výuku a přípravu je nutné rozšiřovat o nové poznatky, které získávám při výzkumné práci. A naopak, když studuji literaturu a materiály pro přípravu přednášek, napadá mě, jak by to šlo využít ve vědecké práci.

V letech 2006 až 2013 jste byla vedoucí ústavu. Co vás tenkrát motivovalo k tomu, že jste se rozhodla kandidovat?

Moje funkce vedoucí ústavu vyplynula mimo jiné i z tehdejší personální situace v ústavu. V žádném případě to nebylo jen mé rozhodnutí. Velkou roli v tom hrálo i doporučení mých kolegů, kteří mě na základě mých zkušeností a schopností podpořili jako vhodnou kandidátku.

Jak byste tuto svou profesní zkušenost s vedením ústavu zhodnotila?

To by měli zhodnotit jiní. Ale já z toho mám docela dobrý pocit, protože pár věcí se povedlo, získali jsme nové prostory a podařilo se mi ústav rozšířit a také posílit zastoupení mladých vědců a vědkyň, kteří u nás začali v té době studovat doktorát.

Jak se vám dařilo spojit manažerskou práci s pedagogickou a vědeckou činností?

Pracujeme v týmech a dohled nad studenty už přebírají mladší kolegové a kolegyně. Vždy se společně poradíme a vytyčíme si cíl a úkoly, pravidelně se scházíme a probíráme, co se podařilo a jak dál. Nestojím denně od rána v laboratoři a neříkám, co by se mělo dělat. Vědecká práce dnes už není práce jednotlivce, je založena na týmové spolupráci, protože problematika je tak rozsáhlá, že se na našem výzkumu podílejí specialisté z různých oborů.

Také jsem měla v té době výhodu, že děti už byly dospělé a já žila sama, takže mi bylo jedno, kdy přijdu domů. V práci trávím obvykle deset hodin. Můžu si práci rozvrstvit na celý den. Když všichni odejdou a telefony přestanou zvonit, dělám věci, na které je potřeba klid, píšu projekty a články.

Od začátku jste byla zapojena v projektu TRIGGER. Proč jste se rozhodla takovou iniciativu ve škole podpořit?

Máme na VŠCHT Praha hodně mladých žen – vědeckých pracovnic a doktorandek, pro které je problematické vracet se po rodičovské dovolené zpátky do práce, protože nemají kam dát děti. Uvědomovala jsem si, že je potřeba vytvořit ve škole zařízení péče o děti. Mnohokrát jsme o tom mluvily s paní kvestorkou a nakonec vznikla Zkumavka. To byl první krok.

Vidíte mateřství jako největší bariéru v profesním uplatnění žen ve vědě?

Ve své podstatě to bariéra není, ale ve srovnání s muži mají ženy jiné podmínky. Startovní čára je stejná, během studia ženy běží rychle, možná rychleji než muži, ale pak přijdou děti a na vyšších pozicích počet žen klesá. Muži jedou ve své kariéře nepřetržitě po jedné lince. Pokud se však žena nechce plně oddat vědecké práci a chce mít děti, musí na jistou dobu práci přerušit, což její kariéru zbrzdí. Zvláště v dnešní době, kdy je obrovské množství nových informací, je problematické zůstávat delší dobu doma. Zatímco jsou ženy na mateřské a rodičovské dovolené, zvyšují se šance pro stejně staré muže, kteří stihnout udělat více práce, sepsat více publikací, získat více kontaktů se zahraničními vědeckými laboratořemi, a tak mají možnost i dříve splnit požadavky na docenturu nebo profesuru. Na VŠCHT Praha to znamená, mimo pedagogickou činnost, dvacet publikací v impaktovaných zahraničních časopisech pro získání docentury a čtyřicet publikací pro získání titulu profesor.

Myslíte, že je to hodně?

Nezdá se to, ale je to tak. Když člověk nastoupí ve třiadvaceti na doktorát, do čtyřiceti mu zbývá sedmnáct let, což by znamenalo publikovat každý rok plus ještě něco navíc. Ale když se podíváte, jaké jsou možnosti, kolik je lidí na vysokých školách a ve výzkumu, není snad ani možné, aby se všem podařilo publikovat v uznávaných časopisech.

Na vysoké škole se hodnotí také pedagogická práce. Jak je tomu u vás?

Více se hodnotí vědecká než pedagogická činnost, což se příliš neslučuje s tím, že jsme na vysoké škole a měli bychom být hlavně dobrými pedagogy. I když na druhou stranu kvalitní pedagogika souvisí s výzkumem, protože vědecká práce umožňuje větší rozhled v oboru, a to by se mělo odrazit i na kvalitě přednášek.

O Zkumavce jsme již mluvily. Co podle vás může škola ještě dělat, aby zlepšila možnosti kariérního postupu žen?

Je důležité dát ženám šanci, aby se postupně vracely a zapojovaly do práce. Na VŠCHT Praha některé mladé ženy, které jsou na rodičovské dovolené, mají například možnost jednou týdně přednášet. Můžeme jim také nabízet další odborné kurzy, kde si mohou rozšiřovat své znalosti a svou odbornost. Je tedy nutné povzbuzovat a podporovat ženy, které neztratily o vědu zájem a opravdu se jí chtějí věnovat. Samozřejmě, že jsou mladé ženy, pro které není ideálem nebo naplněním života jenom práce. Chtějí se více věnovat rodině a starat se o děti, proto chtějí mít práci, která není tak časově náročná a nevyžaduje takové nasazení jako vědecká práce na určité úrovni.

Setkáváme se však s tím, že lidé hodnotí jinak muže a jinak ženy s ambicemi a zájmem o vedoucí pozice…

Je to dáno životní rolí žen. Dříve se vůbec neuvažovalo o tom, že by se ženy měly v kariéře podporovat, protože žena patřila do kuchyně a k dětem a očekávalo se, že připraví manželovi příjemné domácí prostředí, aby mohl budovat svoji kariéru. To už se samozřejmě změnilo, ale na druhou stranu vidíme, že řada úspěšných žen, například manažerky velkých společností, nemá čas na to rodinu založit. Zdá se, že muži se takových žen skoro bojí, protože jsou úspěšnější než oni.

Myslíte si, že se za posledních pár desetiletí proměnilo vnímání žen ve vědě?

Určitě ano. Je to samozřejmě i tím, že se otevřely hranice a že jsme se stali součástí Evropské unie, tím se i pohled na ženy ve vědecké práci změnil. Všechno se vyvíjí, u nás trochu pomaleji, jinde to jde rychleji, například v Norsku nebo v dalších státech. Ale myslím, že i u nás to spěje „k lepším zítřkům“, i co se týče zastoupení žen ve vůdčím postavení a vedení vysokých škol.

Je podle vás důležité se otázce zastoupení žen ve vedoucích pozicích systematicky věnovat?

Ano, ale chce to čas. Myslím si, že i díky projektu TRIGGER se u nás ve škole tato otázka postupně dostává do povědomí lidí. A proto je důležité pracovat s mladými ženami, které opravdu chtějí vědeckou práci dělat, povzbuzovat je a pomáhat jim, aby začaly vynikat a měly tak šanci dosáhnout stejného postavení jako muži.

Dnes jsou pro vědeckou kariéru důležité také zahraniční stáže nebo pracovní pobyty. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Já jsem měla štěstí, že jsem se do zahraničí dostala už před revolucí. Souhlasím s tím, že je to důležité, protože člověk získá zkušenost z jiného prostředí, kde se naučí jiné věci, seznámí se s jinými lidmi, osvojí si cizí jazyk a naváže nové pracovní kontakty. Zejména pro mladé lidi je důležité (nejlépe někdy v počátcích jejich vědecké práce) dostat příležitost vyjet na několikaměsíční stáž na zahraniční pracoviště. V dnešní době už jsou takové možnosti téměř samozřejmostí, o které se naší generaci ani nesnilo. To považuji za jednu z největších výhod.

Co považujete za největší úspěch ve svém profesním životě?

V posledních dvaceti pěti letech jsme se podíleli na řešení řady domácích a zahraničních projektů, získali jsme zajímavé výsledky například při zavádění metody PCR do problematiky potravinářské mikrobiologie či při řešení odstraňování organických polutantů z životního prostředí. Nemám vysloveně jeden výsledek, který bych preferovala před ostatními. Radost mám z každého výsledku a z každé publikace.

V roce 2011 jste získala Cenu Milady Paulové, která je udělována každý rok vědkyním za jejich přínos k rozvoji oboru. Co pro vás tato cena znamená?

Ceny Milady Paulové si velmi vážím, moc mě to překvapilo, potěšilo a také mi to zvedlo sebevědomí. Nemyslím si, že bych byla lepší než ostatní nominované kolegyně. Pro mě to znamenalo ocenění práce, kterou jsem dělala celý život a kterou vlastně dělám dále. A je mi úplně jasné, že ne každému, kdo pracuje stejně jako já nebo ještě lépe, se takové pocty dostane.

Jaké musí mít člověk vlastnosti nebo dovednosti, aby byl úspěšný ve vědě nebo aby mohl vůbec dělat vědeckou práci?

Musí mít v sobě pro vědu nadšení a touhu jít dál, stále se vzdělávat a rozšiřovat své znalosti, musí být systematický a mít schopnost se koncentrovat. Musí umět nadchnout i lidi kolem sebe, se kterými spolupracuje, protože věda je týmová práce, měl by dokázat nenásilně vzbudit v ostatních zájem. A musí mít z práce radost, aby to byla jeho životní náplň.

A dalo by se říct, že toto vše pomohlo v kariéře i vám?

Asi ano, něco z toho určitě.                            

Hovořily jsme o nutnosti kombinovat práci a péči o děti. Jak jste to zvládala vy, když byly děti malé?

Proběhlo to, ani nevím jak. Mně v té době vůbec nepřipadalo, že by to bylo zatěžující. Všechno skloubit a zajistit bylo náročnější později, když jsem se rozvedla, dětem bylo tak dvanáct a deset let. Hodně mi pomáhala maminka. Ale teď, když sedím v práci do pozdních hodin večerních, říkám si, jak je možné, že jsem všechno dříve zvládala, práci, domácnost a děti. Přijde mi to téměř neskutečné.

Možná je to i tím, že se podmínky pro vědeckou práci proměnily. Vyžaduje více času, je větší tlak na výkon, shánění peněz…

Dříve jsme nepsali projekty a nežádali o granty, ale pracovali jsme na úkolech státního výzkumu, dělali jsme na tom, co nám bylo přiděleno. Ale ani dnes to není ideální, neustálá starost o peníze bere pozornost a čas samotné vědecké práci. Další změnou jsou možnosti komunikace, která vše zrychluje. Díky e-mailu a internetu si můžeme okamžitě vyměňovat zprávy, máme lepší a rychlejší přístup k časopisům, článkům a novinkám. Když tento „přelom“ začal, měla jsem už děti dost velké a mohla jsem se více věnovat práci.

Když se vám podaří najít si volný čas, co ráda děláte?

Spoustu svých koníčků už jsem opustila, ale vrátila jsem se ke čtení. Také ráda chodím do divadla a na koncerty. Vnoučata už vyrostla, už je nehlídám, už mě tolik nepotřebují, ony už pomalu začnou hlídat mě. (smích) Ale ráda s nimi trávím svůj volný čas.

Když se ohlédnete, myslíte si, že jste si svoji profesi zvolila dobře, nebo byste něco udělala jinak?

Kdyby došlo znovu na lámání chleba, nepřemýšlela bych a udělala bych to stejně. Práce je to náročná, a čím je člověk starší, tím je náročnější, ale její rozmanitost, možnost zabývat se různými činnostmi a pomáhat řešit nejrůznější věci a vše skloubit, to je velká výhoda. Jsem ráda, že mi to život poskytl, že mi dopřál dělat moje povolání.

Jaké máte další plány a sny v profesním i osobním životě?

Ráda bych své mladší kolegyně i kolegy dovedla až k habilitacím, aby byla zachována kontinuita a mohli se zapojit do rozhodování o důležitých činnostech na našem ústavu. Samozřejmě se budu nadále zapojovat do pedagogické činnosti, psaní projektů a publikací. V osobním životě si přeji, abych byla zdravá a mohla sledovat, jak úspěšná jsou má vnoučata.

Co byste vzkázala začínajícím vědkyním nebo mladým ženám, které teprve o vědecké práci uvažují?

Jestli opravdu stojí o to dělat vědeckou práci, musí je to nejen bavit, ale musí to pro ně být osudová záležitost. Není to jednoduché a ne vždy se daří dosáhnout kýženého výsledku, ale vždycky je to výzva.

Děkuji moc za rozhovor.

 

Autorka rozhovoru: Hana Víznerová

Jazyková korektura: Veronika Heosunová

Autor fotografie: Michal Ureš

Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP  projektu TRIGGER

Aktualizováno: 27.10.2015 09:20, Autor: Kateřina Grecová

VŠCHT Praha
Technická 3, Praha 6, budova B, přízemí vpravo
Ing. Anna Mittnerová – řešitelka projektu
Ing. Kateřina Grecová – manažerka projektu
kancelář B09, tel: 220 44 3675
zobrazit plnou verzi