„Věřím na týmovou spolupráci.“
Rozhovor proběhl v srpnu 2015.
Mgr. Soňa Hermanová, Ph.D., se narodila v roce 1975 v Hlinsku v Čechách. V roce 2005 získala doktorát z makromolekulární chemie na Vysokém učení technickém v Brně, kde působila čtyři roky jako výzkumnice. Od roku 2012 působí na Vysoké škole chemicko-technologické v Ústavu polymerů na Fakultě chemické technologie. Zabývá se mechanismy degradace polymerů, organickými katalyzátory kontrolované syntézy polyesterů a polyesterkarbonátů a imobilizovanými enzymy jako biokatalyzátory. Zajišťuje část přednášek předmětu Přírodní polymery a vede závěrečné studentské práce. Je autorkou a spoluautorkou patnácti článků v impaktovaných časopisech.
Čím se ve svém výzkumu zabýváte?
Vše, co dělám, se dotýká biodegradabilních polymerů, tedy polymerů, které mohou být rozloženy díky vlhkosti při určité teplotě či pH v prostředí, anebo je napadají mikroorganismy, které je díky svému enzymovému vybavení degradují na kratší řetězce a ty pak úplně odbourávají až na finální oxid uhličitý, nebo methan a vodu, v závislosti na prostředí. V praxi se jedná o (bio)degradace plastových výrobků – typickým příkladem je polyethylentereftalátová (PET) láhev, což je problematika, kterou jsem na VŠCHT zdědila. Studuji aktivitu enzymů, které působí jako činitelé štěpení hydrolyzovatelných vazeb v polymerních řetězcích. Zabývám se také imobilizacemi enzymů, které jsou schopny v závislosti na podmínkách katalyzovat jak hydrolýzu substrátů, tak jejich syntézu. Oblast výzkumu katalytického chování enzymů ve vztahu ke konformaci proteinu a její změně díky interakcím s nosičovým materiálem je pro mne velmi zajímavá, neboť mohu uplatnit také poznatky ze studia biologie.
V oblasti lékařského využití se soustředíme na přípravu polyesterových mikrosfér a mikrokapsulí, do kterých budeme zabudovávat biologicky aktivní látky, například léčiva nebo podpůrné prostředky pro trávení. Prakticky jsme nyní ve stadiu zabudovávání fluorescenčních barviv a charakterizace velikosti částic. V polymerní matrici ladíme poměr hydrofobních a hydrofilních bloků, obsah krystalické fáze a poměr jednotek odbourávajících se různou rychlostí.
Prakticky se zabýváme přípravou polymerních materiálů s definovanými vlastnostmi i tím, jak je odbourat. Pracuji v syntetické laboratoři, kde se syntéza polymerů dělá asi od sedmdesátých let. Když se zabývám jejich odbouratelností nebo kompatibilitou, musím spolupracovat s ostatními ústavy. Měla jsem velké štěstí, že jsem našla několik lidí, kteří jsou nesmírně profesně zdatní a dostatečně experimentálně vybavení na to, aby mi pomohli realizovat věci, na které moje laboratoř není vybavená. Podařilo se mi oslovit je, začít s nimi dělat výzkum, naformulovat pravidla spolupráce, a dokonce jsem s nimi začala podávat projekty. Letos jsme s paní docentkou Petrou Loveckou podaly grant na polymerní nosiče biologicky aktivních látek.
Co vás baví na práci na VŠCHT?
Baví mě, že mohu být tvůrčí. Dostanu nápad, mohu jej realizovat a lidi to zajímá. Ze začátku to nejde, musíte to několikrát zkoušet, hledat v literatuře, konzultovat s kolegy… A pak to najednou vyřešíte, to je krásný pocit úplné spokojenosti. Dále mě fascinuje to, že i s laboratorním vybavením, které mám k dispozici v naší laboratoři, dokážeme moje nápady realizovat. Naštěstí se neváhám zeptat, takže když mi chybí přístroj, jdu do jiných laboratoří, a dokonce i na jiné ústavy, dokud nenajdu někoho, kdo mě na přístroj pustí. Našla jsem tu velmi ochotné lidi, odmítli mě pouze v jediné laboratoři.
Nedávno jsem byla také velmi spokojená s bakalářskou prací a obhajobou své studentky. Posouvaly jsme termín, bylo to o nervy, a najednou máte před sebou moc pěknou práci, studentka ji dobře obhájila a je v laboratoři samostatná. Sice ten pocit trvá jen jeden den, ale je to příjemné.
Další věc, která mě svým způsobem baví, je psaní článků. Půl roku řešíte nějakou problematiku, máte řadu výsledků, pak nad tím další půlrok sedíte a píšete. Citovaný článek v impaktovaném časopise mi přináší uspokojení, neboť je podle mého názoru dobrou vizitkou mojí práce.
A co vás baví konkrétně na polymerech a enzymech? Proč jsou důležité?
Polymery jako cílené nosiče biologicky aktivních látek jsou důležité a pro lidi velmi prospěšné lékové formy. V případě využití imobilizovaných enzymů jako katalyzátorů mohu inspirovat někoho, kdo bude schopný převést moje poznatky do širší praxe a připravovat látky využitelné ve farmacii nebo potravinářství. Nespolupracuji s žádnou firmou, a tedy se konkrétními aplikacemi nezabývám.
Jak jste se k chemii dostala?
Je to trochu náhoda, v rodině to nikdo nejenom nedělá, ale ani nechápe. Absolvovala jsem Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, aprobaci biologie-chemie, a kdyby byly jiné možnosti, pravděpodobně bych vystudovala něco jiného. Úplně stejně jako tyto obory mě zajímala i pedagogika a psychologie a jsem moc ráda, že mám i tento základ. Tři roky jsem učila na střední škole v Brně, ale pak jsem zjistila, že mě baví dál se vzdělávat v oboru, což ovšem pro výuku na střední škole nebylo potřeba. Řekla jsem si, že jsem mladá a že bych mohla jít studovat doktorát. Přijali mě na Fakultu chemickou Vysokého učení technického v Brně na obor makromolekulární chemie a už tam mě velmi bavila syntéza. Prakticky celý doktorát jsem strávila v laboratoři s kolegou ing. Janem Mernou, který měl vystudovanou VŠCHT, a díky němu jsem sem nakonec i přešla.
Takže jste po studiu nastoupila na VŠCHT?
Ne, působila jsem v Brně. Problém byl v tom, že jsem tam byla jako výzkumná pracovnice, ale vždycky jsem chtěla i učit. Tady hledali odborného asistenta, který bude přednášet a vést laboratorní úlohy. Navíc si myslím, že člověk by měl v životě vyzkoušet víc věcí. Nevyšel mi pobyt v zahraničí, měla jsem nastoupit k firmě, která ale nemohla přesně popsat předmět mé stáže, byl totiž chráněn firemním tajemstvím. Negativně to ovlivnilo hodnocení projektu, protože nelze dostat peníze, když se neví, co budete dělat a co bude výstupem. Byl to velmi náročný proces, čtyřhodinové pohovory, do toho jsem dostala pásový opar… Mrzelo mě to, protože vybavení té laboratoře v Lyonu bylo na vysoké úrovni a finančně to bylo také atraktivní. Potom už to bylo komplikované, protože jsem měla dítě, a tak jsem alespoň změnila pracoviště. Myslím, že pokud člověk není výjimečně spokojený, měl by to jednou za život zkusit, aby získal nadhled.
Vyjela jste někam alespoň na kratší dobu? Jak se vám tam líbilo?
Ano, byla jsem ve Stockholmu a právě v Lyonu. Byla to krásná zkušenost. Šlo jen o krátké stáže, takže jsem stihla uspořádat jednu přednášku, ale hlavně jsem se seznámila s lidmi z oboru. Podařilo se mi tam umístit studentky na Erasmus, když jsem ještě byla na VUT v Brně. Studentky byly spokojené, protože bylo přesně domluvené, u koho budou v laboratoři a co tam budou dělat. Počítám s výjezdem do budoucna, jakmile mi to rodinná situace dovolí. Je to velmi prospěšné, neboť se naučíte nové postupy a navážete spolupráci. Možnosti tu jsou dobré, to problém není.
Vaše představa kariéry se tedy vyvíjela.
Po doktorátu jsem začala spolupracovat na výzkumu, vyšly nám publikace, začali jsme žádat o granty a moje představa byla, že se stanu erudovaným odborníkem na danou oblast, budu jezdit na vyzvané přednášky, dostanu projekt, budou se na mě obracet lidi z firem, protože mě budou znát. Nešlo tedy o docenturu, protože jsem tehdy neučila, ale rozhodně v mých představách hrálo roli zahraničí. Předpokládala jsem, že budu mít buď vlastní výzkumnou skupinu, nebo budu součástí dobrého týmu vedeného někým hodně známým. Asi bych spíš chtěla být v dobrém týmu než ho přímo vést, protože bych vedení nezvládla kvůli synovi, který je často nemocný. Partner tráví hodně času v zahraničí a navíc je cizinec, takže třeba komunikaci v nemocnici a u lékaře stejně musím vyřídit sama.
První dva roky na VŠCHT jsem zvládla kombinovat rodinu a práci bez větších problémů, dítě bylo ve Zkumavce a měla jsem velice spolehlivou a samostatnou laborantku, která mi byla schopná vše připravit tak, abych mohla začít pracovat, jakmile dorazím. Bohužel odešla do důchodu, a protože Zkumavka funguje jako dětský koutek, ne jako školka, musela jsem syna dát do běžné školky, aby se rozvíjel. Dojíždím ze Slaného, kde vodím syna do školky. Když potřebuji hlídání, musím ho odvézt na Vysočinu k rodičům, je to hodně komplikované. Poslední rok byl docela krizový, což samozřejmě ovlivnilo i mé představy o kariéře.
Co by vám pomohlo?
Kdyby fungovala Zkumavka dál jako normální školka, to by nás zachránilo. Syn byl ve Zkumavce strašně spokojený, má rodinnou atmosféru a všichni jsou tam hodní. V dlouhodobé perspektivě by mi vyšší plat umožnil přestěhovat se do Prahy a lépe kombinovat vyzvedávání syna s pracovní dobou.
Vaše představy o kariéře se tedy s příchodem na VŠCHT proměnily?
Když jsem nastoupila, pochopila jsem, že nejsem součástí žádné skupiny, protože paní docentka, ke které jsem měla jít, bohužel zemřela, právě když jsem přišla. Začátek byl těžký. Měla jsem pokračovat v její problematice, ale nebyl nikdo, kdo by mi ji předal. Naštěstí mi paní laborantka, Eva Vlčková, velice pomohla, řekla mi, za kým jít.
Pokud bych pracovala na dílčím úkolu v rámci dobře fungující skupiny, byla by pravděpodobně moje situace jednodušší. Kdybych musela být doma z rodinných důvodů, věděla bych, že skupina prostě jede dál, zatímco teď mě nemá kdo zastoupit. Chci dělat svou práci dobře a zároveň se chci hodně věnovat dítěti, protože jsem na něj často sama, takže mi nezbylo než na kariéru dočasně rezignovat. Ale do budoucna počítám s tím, že jakmile se syn začne osamostatňovat, půjde to zkombinovat i s kariérou.
Kombinace rodičovství a práce je ve vědě složitá, pokud musíte být v laboratoři. Co vnímáte jako rozhodující pro vědeckou kariéru obecně?
Nejdůležitější je být obklopená dobrými lidmi, kteří vás dokážou nasměrovat a inspirovat. Důležitá je i jejich podpora, byť jen slovní. Základem je ale přirozená inteligence, musíte mít nadání, pokud máte dělat něco praktického, dále mít nastudováno, abyste znala souvislosti, a pak je potřeba potkat ty správné lidi, protože bez týmu to nejde. Věřím na týmovou spolupráci, díky skupině se dokážu nejvíc posunout. Je dobré být vizionář a dokázat přesvědčit ostatní o tom, co se snažím prosadit, entusiasmus je lepší motivace než finanční ohodnocení. Pak už stačí jen dobrá příležitost.
Co kromě výše zmíněného podle vás dělá z člověka vynikajícího vědce?
Excelentní vědec hodně čte a má přehled, musí velice dobře zvládat časový management, najít si čas na řízení práce členů skupiny a udržovat si přehled. Abyste byla excelentní, musíte vědět, co je nové a co už je známé, a to se nedozvíte, pokud to nemáte nastudované, přečtené, nejste v kontaktu s lidmi například na konferencích a nevidíte, kam směřují trendy.
V čem vidíte svůj největší úspěch?
Myslím si, že můj největší úspěch mě teprve čeká. Jsem ve stadiu profesního růstu, někde mezi tím, kdy jsem se chtěla stát erudovanou odbornicí, a rezignací; pořád se vyvíjím, získávám nové vědomosti, jen už to tolik neprožívám, už si to tolik nevychutnám, protože mám starost doma.
Do určité míry jsem si situaci zkomplikovala i přechodem do Prahy, protože jsem musela začínat znovu, znovu si najít správné lidi a také jsem si výrazně platově pohoršila. Tím, jak to bylo náročné, jsem bohužel částečně přišla o počáteční entuziasmus, ale mám tu všude otevřené dveře a našla jsem tu skutečné odborníky, kteří mi pomáhají posunout se profesně, což byl hlavní důvod, proč jsem sem šla.
Jak vnímáte podmínky pro vědeckou práci v České republice?
Konkrétně u VŠCHT je škoda, že je v Praze, což znamená, že nemůže čerpat prostředky, které mohou čerpat školy v jiných regionech. Jsou tu lidé na vysoké vědecké úrovni, jimž by finanční prostředky pomohly dále se rozvinout a obstát v mezinárodní konkurenci, ale i v té místní, protože si jiná centra mohou dovolit lepší přístroje a přítomnost vědců ze zahraničí.
Obecně neprožívám administrativu, beru ji jako nutné zlo. Každý rok píšu granty a vnímám to jako standardní postup. Vidím to jako mentální cvičení v angličtině s vidinou, že jednou něco určitě vyjde. Vytvářím si vlastní vnitřní tlak, protože potřebujete hodně publikací, když chcete přesvědčit instituce, aby vám daly peníze, za které si nakoupíte chemikálie a vybavení, rozvinete se a posunete se k věcem, které jsou zajímavé a excelentní.
Omezuje vás v publikování pedagogická práce?
Učím relativně málo, ale trávím hodně času s bakalářskými a magisterskými studenty, když u mě dělají závěrečnou práci. Naučit je syntézu zabere opravdu mnoho času, děláme pokročilou syntézu, která není jednoduchá, je třeba jim to opakovaně ukazovat a naučit je interpretovat široké spektrum možných výstupů. Navíc je třeba naučit je „vědecky“ myslet a psát, připravuji s nimi i prezentace. Po obhajobách jsem měsíc vyčerpaná. Výuka znamená, že si nemůžete vzít práci domů, není jak ji studentům vynahradit.
Jak vnímáte roli žen ve vědě ve světle vlastní zkušenosti s problémy s kombinací péče a práce?
Ženy jsou přirozenou součástí kolektivu, stejně jako by jí měli být starší a mladší lidé i lidé různých etnicit a národností. Různá perspektiva, která je částečně navázaná na věk i pohlaví, totiž může znamenat různé příspěvky k řešení problému. Různorodost pomáhá týmu lépe fungovat a najít dobrá řešení, být originální a dělat excelentní výzkum. Pracovala jsem v takto heterogenní skupině na VUT v Brně, a i když jsme se občas málem pohádali, vždy jsme nakonec došli k zajímavému řešení.
Myslíte si, že by se věda proměnila, kdyby v ní bylo víc žen, a to i na vyšších pozicích, kde jich je v současnosti (třeba právě na VŠCHT) málo?
Myslím, že ano. Zaznívá ale argument, že je otázka, zda se žena dokáže funkci plně věnovat, když musí vytvářet zázemí doma. Muž to nemusí řešit, může domácnost úplně vypustit, nezatěžuje ho. Nemusí volit mezi vědou a rodinou, což ženy často musí. Sama jsem toho příkladem. Ve výsledku tu ale právě názor žen chybí, přestože je velice důležitý. Proto si myslím, že by zastoupení žen mělo být alespoň třetinové. Pokud přistoupíme na to, že často nemohou zastávat vedoucí pozice, je nutné, aby působily ve vedoucích týmech, aby jejich hlas zazněl alespoň tam.
Myslíte si tedy, že má smysl se věnovat podpoře férového uplatnění žen ve vědě, včetně jejich zastoupení ve vedoucích pozicích?
Myslím si, že má smysl věnovat se vytváření dodatečného zázemí pro ženy. Příkladem může být právě mateřská školka v blízkosti práce nebo pro mě osobně možnost bydlet v Praze. Zároveň by se pracovní skupina měla formovat tak, aby si členové mohli vzájemně poskytnout podporu a doplňovat se, tedy například není dobrá kombinace pouze žen s malými dětmi. Konkrétně mně by pravděpodobně pomohlo, kdybych od začátku pracovala ve větší pracovní skupině, a to s kolegy i z ostatních laboratoří na našem ústavu.
Zaznamenala jste během své pracovní dráhy, že by se někde dělaly rozdíly mezi ženami a muži?
Na VŠCHT jsem krátce, takže to nedokážu posoudit. Na VUT záleželo čistě na tom, kdo je schopný. Měla jsem tam tolik úkolů, že jsem se vůbec nezastavila, ale bylo to i finančně ohodnoceno.
Další skupina, která je v rámci současné vědy často znevýhodněná, jsou mladí vědci a vědkyně. Všimla jste si, že by se nejmladší vědecká generace stavěla k výzkumu jinak než předešlé generace?
Nemám dostatek zkušeností, abych to mohla posoudit, nicméně se mi občas zdá, že jsou mladí lidé méně trpěliví. Chtějí výsledky rychle, nejsou připraveni na to, že něco nepůjde. Zároveň čekají, že když něco nefunguje, vy přiběhnete a vyřešíte to, místo toho, aby se zastavili, zamysleli a sami nejprve zkusili přijít na to, v čem by mohl být problém. Když jsem nastoupila do laboratoře na doktorát v Brně, museli jsme si ji vybudovat z ničeho. Někdy mi z jejich strany chybí respekt k mému času a k práci, kterou pro ně a někdy i za ně dělám, berou to jako samozřejmý servis, kterému ale věnuji svůj volný čas. Na druhou stranu mám teď výbornou zkušenost se zahraniční studentkou z Francie, která za mnou dokonce přišla, že má čas a jestli nechci s něčím pomoct, což se mi do té doby nikdy nestalo. Váží si toho, že ji učím, a spolupráce funguje dobře.
Co se překážek týče, myslím, že jsou na mladé vědce dnes kladeny větší nároky. Očekává se, že umí výborně anglicky, že pojedou do zahraničí, že budou samostatně publikovat jako hlavní autoři. Zároveň si myslím, že pro dobré mladé vědce není uplatnění problém, existuje řada center, která je zaměstnají.
Vraťme se k vaší práci na VŠCHT. Cítíte podporu ze strany vedení? Co byste potřebovala?
Hodně mi tu pomohlo, že mohu zkombinovat rodinný život a práci, mohu pracovat z domova, ale co se týče diskutování kariérního plánu nebo třeba toho, kde publikovat, jsou tu rezervy. Nicméně ta možnost kombinace pro mě znamená nesmírně mnoho, nemohla bych bez ní fungovat a zůstat tady. Možnost osobní dohody o flexibilní pracovní době je zásadní. Ocenila bych ale spolupráci v širší skupině a zlepšení přístrojového vybavení ve své laboratoři.
Měla jste někdy pocit, že si musíte vybrat mezi prací a rodinou? Jak to vnímá vaše okolí?
Letošek byl krizový, takže jsem to skutečně řešila. Syn byl nemocný, nemohla jsem jít do práce, když jsem s ním musela třeba na krev. Problém byl ale především v tom, že odešla zkušená paní laborantka a musela jsem si všechno včetně základní přípravy udělat sama, což zabere hodně času, který jsem neměla. Na druhou stranu, když jsem byla v laboratoři dva dny v kuse a syn byl nemocný u mých rodičů, nemohla jsem se stoprocentně soustředit. Je to psychicky vyčerpávající.
Rodiče mne velmi podporují, i když hlavně proto, abych měla práci v obecném smyslu slova, ne právě tu, kterou dělám. Nejsou totiž vědecky zaměření, což není ani můj partner. V současnosti jsem závislá na druhých, takže i když udělám pracovně maximum, nemusí to stačit, pokud se například ostatní v práci nezapojí.
Přes všechny překážky je jasné, že vás věda baví. Když se ohlédnete zpátky, je něco, co byste udělala jinak?
Volba vědy byla určitě správná. Kdyby to šlo, vybudovala bych si lépe zázemí doma. S dobrým zázemím je snazší dělat práci dobře.
Co vás kromě vědy baví?
Se synem máme rádi přírodu, takže chodíme na vycházky po Vysočině, učíme se názvy rostlin a živočichů, které naštěstí znám, protože mám vystudovanou i biologii. Děláme si herbáře, chodíme se dívat na masožravé kytky, syn už umí názvy ryb. Baví nás i sport, takže spolu jezdíme na kole a učím ho plavat. Rodiče mají stavení se zahradou, oba se synem rádi zahradničíme. Velmi mě baví jazyky, ale na ty teď bohužel nemám vůbec čas.
Čeho byste chtěla dosáhnout v budoucnosti?
Chtěla bych být součástí fungující pracovní skupiny, abych mohla s kolegy diskutovat výsledky a vyměňovat si poznatky. Přála bych si, aby nám vyšel grant a abych navázala spolupráci s odborníky z oboru ze zahraničí nebo z firmy. V osobní rovině bych si nejvíc přála, aby byl syn zdravý a spokojený.
Co byste doporučila začínajícím vědkyním?
Najděte si dobrou pracovní skupinu, týmová spolupráce je základ.
Děkuji moc za rozhovor.
Autorka rozhovoru: Blanka Nyklová
Jazyková korektura: Veronika Hesounová
Autor fotografie: Michal Ureš
Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP projektu TRIGGER