Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT PrahaGRO - genderová rovnováha → Rozhovory → Prof. Ing. Blanka Králová, CSc.
iduzel: 22896
idvazba: 28611
šablona: stranka_obrazek
čas: 21.9.2017 05:05:32
verze: 3813
uzivatel:
remoteAPIs:
branch: trunk
Obnovit | RAW

Prof. Ing. Blanka Králová, CSc.

kralova

„Každý výzkum je jako detektivka, je to dobrodružství.“




Rozhovor proběhl v březnu 2015.

Prof. Ing. Blanka Králová, CSc., se narodila v roce 1936 v Praze. V roce 1959 absolvovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze v oboru kvasná chemie a technologie, kde od stejného roku i vyučuje. Působí na Ústavu biochemie a mikrobiologie, kde se dlouhodobě zaměřuje na mikrobiální enzymy, a to zejména na jejich aplikační možnosti v potravinářství a farmacii. Mezi roky 1997 a 2000 působila na Fakultě potravinářské a biochemické technologie jako vůbec první proděkanka na VŠCHT. V roce 2001 jí byla udělena Ballingova medaile a v roce 2010 získala medaili Josefa Hlávky za celoživotní vědeckou práci.



Plakát z cyklu "Ženy na VŠCHT Praha" zde



Mohla byste vysvětlit, čím se odborně zabýváte?

Nejprve jsem se zabývala chladově aktivními enzymy, což jsou enzymy, které jsou účinné i za nízkých teplot. Enzymy obecně jsou biokatalyzátory chemických reakcí. Většina biochemických reakcí v organismu musí být katalyzována, protože chemické reakce běžně probíhají buď za zvýšené teploty, nebo za zvýšeného tlaku, případně s nějakým chemickým katalyzátorem, což si organismus nemůže dovolit. Když nám stoupne teplota o jeden až dva stupně, už máme horečku, změny tlaku také špatně snášíme, takže za podmínek vhodných pro organismy by v nich bez enzymů a dalších biokatalyzátorů většina reakcí vůbec neprobíhala.

Každý enzym má určitou optimální teplotu, při které je nejaktivnější a která je nejpříznivější pro průběh enzymové reakce. Pro většinu enzymových reakcí je to 25–37 °C. Důležité je však znát i maximální a minimální teploty, při nichž je enzym ještě schopen plnit svou katalytickou funkci, i když to znamená snížení rychlosti průběhu reakce. Mezofilní organismy, mezi něž patří i lidský organismus, jsou adaptovány na teploty běžné ve středním pásmu (tělesná teplota člověka je kolem 37 oC). Na Zemi je ale mnoho chladných míst, nejenom za polárním kruhem, ale třeba i v hloubce moří nebo v hlubokých jezerech, kde reakce přesto probíhají. Tam se vyskytují tzv. psychrofilní organismy, které obsahují speciální enzymy adaptované na chladové podmínky, a těmi se zabýváme.

Chladově aktivní enzymy se vyskytují v organismech, které trvale žijí (psychrofilní) nebo jsou schopny žít též (psychrotrofní) v prostředí s nízkou teplotou. V naší laboratoři pracujeme s enzymy izolovanými z mikroorganismů získaných z Antarktidy. Studovali jsme zejména, k jakým změnám ve složení u chladově aktivních enzymů dochází, aby byla zachována jejich aktivita i při nízkých teplotách.

Chladově aktivní enzymy mají uplatnění v technologiích, které vyžadují nízké teploty. Jsou to zejména technologie používané v potravinářství, kde hrozí při běžných teplotách již po krátké době znehodnocení potraviny. Proto jsme se zabývali možností připravit enzymy se schopností pracovat i při nízkých teplotách.

Chladově aktivní enzymy mají využití i v ochraně životního prostředí. Např. havárie ropy se často řeší tak, že se využijí mikroorganismy, které jsou schopné ropu degradovat. Pokud k havárii dojde v moři nebo v chladných oblastech (nebo třeba v Evropě v zimním období), mezofilní mikroorganismy by buď nepracovaly vůbec, nebo jen velmi pomalu. Proto se musí využít psychrofilní organismy, které obsahují chladově aktivní enzymy, aby byla zajištěna dostatečná funkce. Na tomto výzkumu jsme řadu let spolupracovali hlavně s kolegou z Anglie, který byl třikrát v Antarktidě s různými mezinárodními expedicemi jako odborník na psychrofilní mikroorganismy. V rámci přátelských vztahů mezi námi vznikla dlouholetá spolupráce (mimo jiné pro naše studenty po řadu let pořádal přednáškové kurzy) a získávali jsme od něj mikroorganismy z Antarktidy pro studium a izolaci chladově aktivních enzymů.

Momentálně se zabýváme studiem enzymů (nejen chladově aktivních), které provádějí transglykosylaci. To jsou enzymy, které jsou schopny přidat cukernou složku k cukerným i necukerným akceptorům, například k proteinům. Řada látek, které by mohly mít vysoký léčivý účinek, je toxická nebo špatně rozpustná ve vodě. Pokud se k nim napojí cukerná složka (glykosyl), dojde ke změně vlastností, což se může projevit snížením toxicity nebo zvýšením rozpustnosti. Cukerná složka může mít také afinitu k látce, která je receptorem pro potencionální léčivo, takže nasměrování a napojení na receptor je snazší. Na tom jsme spolupracovali i s pracovištěm na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR.

Co vás na enzymech zaujalo natolik, že se jim věnujete dlouhodobě?

Každý výzkum je jako detektivka, je to dobrodružství. Čekáte, jestli experiment, který jste naplánovali, vyjde a jestli výsledek bude podle vašich předpokladů. Zajímavé jsou i aplikace enzymů v praxi, protože výzkum směřujete k nějakému cíli a je skvělé, když se ukáže, že vaše práce může mít kromě vědeckého i praktický význam. Neděláme sice přelomové objevy, ale v oblasti chladových enzymů a glykosidas jsme udělali kus práce a rozšířili jsme současné znalosti, někdy až k možným aplikacím v praxi.

Jak jste se k chemii vůbec dostala?

Měla jsem to v rodině. Můj bratr je chemik, jeho manželka je moje spolužačka z VŠCHT, můj bratranec je chemik, maminčin bratranec je chemik, můj manžel je samozřejmě chemik – všichni z VŠCHT, takže nás je v rodině hodně. V další generaci se zase urodili samí fyzici.

Proč jste se rozhodla studovat právě biochemii?

Chemie přírodních látek má velmi blízko k medicíně. Je to hezká práce, není to tvrdá chemie, kde se pracuje se silnými kyselinami a podobnými chemickými látkami. Když jsem studovala, obor biochemie na škole ještě nebyl, vystudovala jsem proto obor kvasná chemie a technologie (dnes obor biotechnologie). Po absolvování jsem nastoupila jako asistentka na katedru biologických věd, později přejmenovanou na katedru biochemie a mikrobiologie.

Jak jste si tehdy představovala svoji kariéru? Věděla jste, co byste chtěla dělat po studiu?

Když jsem šla na VŠCHT, představu jsem neměla žádnou. Od třetího ročníku jsem dělala na katedře kvasné chemie a technologie studentskou vědeckou sílu, po studiu mi bylo nabídnuto místo asistentky na biochemii, které jsem ráda přijala, protože mě biochemie bavila. V té době byli nejznámějšími biochemiky u nás profesor Josef Koštíř na Karlově univerzitě a profesor Vladislav Šícho, který nám přednášel biochemii na VŠCHT a dokázal velice zaujmout. Potom už jsem nikdy o změně neuvažovala, snad i proto, že s mladými lidmi je hrozně hezká práce, i když myslím, že to si člověk uvědomí, až když je starší.

Jak se díváte na svou profesní dráhu dnes? Co vás posouvalo kupředu?

Dělala jsem kariéru, která není ideální, protože jsem byla vždycky jenom tady na VŠCHT. Ale před devadesátým rokem nebylo běžné fluktuovat, a navíc pro mě jako pro Pražáka byla Praha výhodná. Dělala jsem asistentku profesoru Šíchovi, který bohužel zemřel mladý, ale do jisté míry si stačil vychovat nástupce – profesora Jana Káše, mne a profesora Pavla Raucha. Všichni tři jsme na VŠCHT dodnes. Profesor Šícho nás naučil přednášet, a to tak, že po třech měsících po ukončení studia vtrhl ke mně do pracovny a řekl: „Musím někam jít, za čtvrt hodiny mám přednášku, musíte to vzít za mě.“

Zajímavá metoda…

No, trochu tvrdá, ale zato velmi účinná. Prof. Šícho už nás dostatečně znal a věděl, co si může dovolit a co zabere. Po něm se stal vedoucím katedry uznávaný odborník na proteiny prof. Zdeněk Vodrážka, který přišel z Ústavu hematologie a krevní transfúze. Na našem ústavu zavedl dosud výborně fungující řád pracovních skupin, tedy výzkumné týmy, které řeší společná vědecká i pedagogická témata, a dal tak výzkumné práci nový impulz. Problémem až do konce osmdesátých let ovšem bylo, že výjezdy do zahraničí byly velice řídké a obtížné. Přístrojové vybavení laboratoří bylo omezené. Kromě toho jsem nabyla dojmu, že teprve, když vás v zahraničí poznají osobně, začnou vás brát v úvahu, citovat vaše publikace a nabízet vědeckou spolupráci.

Podařilo se vám vyjet?

V pětašedesátém se mi podařilo vyjet do Anglie na University College London jako vedoucí s patnácti studenty. Byla to souhra náhod, štěstí a houževnatosti. Kromě toho už se začalo projevovat krátké uvolnění konce šedesátých let. Bylo to moc pěkné a pro všechny poučné a zajímavé, ale celou dobu jsem trnula hrůzou, jestli všechny studenty a dva další asistenty přivezu zpět do Prahy. Na podzim v pětašedesátém jsem pak vyjela na stipendium na čtyři měsíce na Università di Roma.

Jak se vám v zahraničí líbilo?

To víte, že se mi tam líbilo. V Čechách jsme neměli dost peněz a hlavně valut, takže sehnat určité přístroje a chemikálie byl problém. Byla jsem naštěstí dobře jazykově vybavená a získala jsem si v zahraničních laboratořích pověst člověka, který si dovede poradit i při problémech. Když se porouchal přístroj nebo došla chemikálie, italští kolegové čekali na servisní pracovníky. U nás to tehdy tak nefungovalo, každou chvíli jsme si museli nějak pomoci sami, museli jsme improvizovat, a to se mi nakonec vyplatilo. Dodnes si naše studenty v zahraničí pochvalují, mají pověst šikovných experimentátorů se schopností pružně řešit problémy. Po devadesátém roce jsem byla v zahraničí díky různým grantům mnohokrát a všude jsem byla spokojená.

Jak naopak vnímáte relativně vysoký počet zahraničních studujících přicházejících na VŠCHT?

Jsme na zahraniční studenty zvyklí a pracuje se s nimi dobře i v laboratoři. Zahraniční studenty jsme tu měli i před rokem 89. Nejdřív to byli Číňani, pak Vietnamci a Korejci, někdy studenti z NDR a z Maďarska. Předpokládalo se, že se naučí česky, což byl někdy problém. V Anglii se mi podařilo vyjednat v centrále IAESTE trvalou spolupráci mezi Cardiff College University a naším ústavem, takže k nám stále jezdí studenti z Cardiffu a naši studenti jezdí do Cardiffu.

Když jsme u učení – co vás na něm baví?

Pozorovat, jak mladí objevují vědu, jak objevují souvislosti. Zajímavé je, když se vás studenti na přednáškách nebo na seminářích ptají, protože vás nutí přemýšlet, ale nejhezčí je, když je to, co se jim snažíte vysvětlit, zajímá a přijdou k nám pracovat do laboratoře. Věnujete se problému, který vás zajímá, a zároveň vidíte, že jste ty mladé nadchla, baví je to a stává se to i jejich problémem. Navíc udělají v kolektivu spoustu experimentální práce – když je člověk starší, jako jsem já, tak už většinou jen radí.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Asi to, že se mi podařilo vychovat řadu úspěšných doktorandů a už dva docenty, takže jeden po mně převzal vedení skupiny a druhý, vlastně druhá, vedení laboratoře. Obecně si myslím, že všechny, kdo prošli naší laboratoří, začala vědecká práce bavit a že skoro všichni se dopracovali dobrých pozic. Hodně jsem se snažila, abych všem umožnila delší pobyt v zahraničních laboratořích, kde by navázali nové kontakty a přinesli zpět nové impulzy pro svou i naši vědeckou práci a spolupráci.

Zmiňujete význam zahraničních zkušeností. Jaké vlastnosti a investice vnímáte jako klíčové pro profesní dráhu ve vědě?

Musíte být zvědavá, musíte si trochu věřit a nebát se jít do věcí, které nejsou jisté, a musíte umět vycházet s lidmi, a to jak profesně, tak jako učitel. Skloubit kolektiv mladých nadaných pracovníků se zkušenými vědeckými pracovníky nemusí být vždycky jednoduché. Největší skok ve vědecké kariéře jsem udělala, když jsem se mohla začít osobně stýkat se zahraničními kolegy. V roce 1986 se mi podařilo získat stipendium na krátkodobý pobyt a vyjet do Anglie, udělala jsem si tam přátele na celý život. V devadesátých letech se nám podařilo společně získat několik grantů, takže jsme po dlouhou dobu spolupracovali na stejných tématech.

A co z člověka udělá vynikajícího vědce?

Zvědavost a houževnatost, protože výsledky nepřijdou druhý den. Devadesát procent z toho, co děláte, vám připadá fádní anebo to nejde tak, jak byste si představovali. Nejkrásnější okamžik pak je, když najednou přijde zlom, všechny ty náhodné a předpokládané výsledky se propojí a začnou dávat jasný smysl. A dále angličtina – chemik, a speciálně biochemik, se bez ní neobejde.

Na VŠCHT jste včetně studia už šedesát let. Mohla byste popsat, jak se škola během té doby proměnila?

Vždy tu byla výhoda výborné matematiky, což je důležité, protože matematika učí studenty rozvíjet teoretické myšlení. VŠCHT hlavně po roce 1990 zaváděla moderní obory. Biochemie se tu přednáší nejen jako biologický, ale též jako chemický obor. Je to možné proto, že studenti dostanou úplné chemické vzdělání, takže pak pro toto pojetí biochemie mají odpovídající základ.

Pokud jde o výzkum, vidím obzvláště po roce 1990 veliký posun. Vliv má i to, jak se věda hodnotí. Peníze škola dostává od ministerstva školství podle počtu studentů, ale finance se rozdělují hlavně podle vykázané vědecké práce a obrovskou roli mají granty. Grant je uznáním vaší práce a projevem důvěry ve vaši schopnost dále v úspěšné práci pokračovat. Finanční stránka grantu také není zanedbatelná, protože umožňuje nositelům grantu nakupovat vědecké přístroje, financovat účast na konferencích a pobyt v zahraničních laboratořích. Dalším kritériem vědecké úspěšnosti, které je podle mě v pořádku, je citační ohlas, a to především v cizojazyčných publikacích.

Probíráte na pracovišti publikační strategie nebo kariérní plány?

Scházíme se každý týden v pracovních skupinách a probíráme všechno. Máme semináře, kde buď studenti, nebo zaměstnanci prezentují své výsledky. Jsme tak dobře informováni o postupu práce a studenti se cvičí v přednášení a prezentování výsledků. Už několik let tu mají navíc doktorandi místo zkoušky z angličtiny povinnou anglickou konferenci, kde musejí přednášet o svém výzkumu anglicky. Osobní plány probíráme ve skupinách, protože jsme velký ústav a jinak by to nešlo. Na vedení ústavu se pak řeší celková personální strategie.

Ukazuje se, že kariérní dráhy žen ve vědě se liší od drah jejich kolegů. Jak vnímáte roli žen ve vědě?

Začnu odjinud. Asi před pěti lety jsem byla v Bruselu, kde EU pořádala setkání na téma ženy a věda. Dohromady nás tam bylo osm žen a zbytek muži. Všechny jsme se zasazovaly o to, že nechceme nějaké přednosti nebo určené kvóty. Zároveň nechceme, aby se v konkurzech dávala přednost mužům jen proto, že lze u mladé ženy předpokládat odchod na mateřskou dovolenou, nebo proto, že má žena děti a domácnost. Pracoviště by měla ženám s malými dětmi poskytnout organizační výhody, například možnost upravit si pracovní dobu či vybírat si dovolenou podle potřeby.

Myslím si, že ženy vnášejí do vědy trochu jiný pohled, mají myšlení trochu jiné než muži, i když i to je individuální. Děvčata bývají houževnatější a realističtější. Možná nám jdou hypotézy o něco hůř, ale dovedeme jít za svým vytčeným cílem.

Je ke cti kolegům, že jsem se na škole nikdy nesetkala s tím, že by mi někdo házel klacky pod nohy, protože jsem žena. Faktem ale je, že když jsem dělala profesuru, ve vědecké radě školy neseděla ani jedna žena. Nevadilo mi to, zachovali se slušně, ale bylo to zvláštní.

Podle paní profesorky Moravcové jsem byla první proděkanka na škole a je pravda, že tajemnice fakulty měla největší problém s tím, jestli jsem proděkan, nebo proděkanka. Dokonce volala i do Ústavu pro jazyk český na Akademii věd.

A k čemu došli?

Proděkanka.

Tak to jsem ráda. Myslíte si, že se pohled na ženy ve vědě změnil za tu dobu, co v ní působíte?

Myslím, že ano. Když jsem studovala, byla na škole jen jediná profesorka. V tomto ohledu se to hodně změnilo, což je trochu tím, že speciálně biochemii a biotechnologie studuje hodně dívek. Ale třeba na chemickém inženýrství je víc chlapců. Důvodem je hlavně to, že v těžké chemii a v chemických provozech obecně nejsou nadšení, když se jim hlásí ženy, a to ze zdravotních a fyzických důvodů. Ženy jsou prostě fyzicky slabší a v době těhotenství nesmějí v chemických laboratořích a provozech pracovat vůbec.

Máte pocit, že se na VŠCHT projevuje to, zda je člověk muž či žena, třeba při dělbě práce nebo v nominacích do rozhodovacích orgánů? Sama jste zmiňovala laboratoře…

Při nominaci do orgánů to roli nehraje. V dělbě práce vychází škola ženám vstříc, a to především zaměstnankyním, které mají děti nebo jsou těhotné. Mohou si zorganizovat práci tak, aby nepřicházely do laboratoří, kde se pracuje například s rozpouštědly a dalšími zdraví škodlivými látkami. V pracovnách bez laboratorního provozu pak mohou studovat, vyhodnocovat výsledky, připravovat publikace apod. Jakmile studentky otěhotní, do laboratoře nesmějí. Ústavy jim vycházejí vstříc a přidělují jim náhradní termíny. Řada jich ale stejně na rok přeruší studium.

Vnímáte, že mladí vědci a vědkyně musí dnes překonávat jiné překážky než vaše generace?

Těžko se to posuzuje, ale řekla bych, že mají především mnohem větší možnosti. Ovšem pro mnoho studentů se situace komplikuje tím, že si při studiu vydělávají, a to jim bere hodně času a energie. Je to dnes zcela běžné a mnohem častější než před dvaceti lety. Přesto je mezi studenty dosti velký zájem pokračovat ve vzdělávání v postgraduálním studiu. Máme dnes daleko víc doktorandů než v minulosti a je to skupina, která se musí brát v úvahu. Považujeme je za rovnocenné partnery, zapojujeme je do výzkumu i do pedagogiky a požadujeme, aby za výsledky přebrali plnou zodpovědnost. Většina z nich má možnost vycestovat do zahraničních laboratoří a na vlastní kůži si vyzkoušet, jak to tam funguje.

Obecně platí, že vědecko-výzkumná práce je náročná na čas a musí vás zajímat. Není možné počítat s tím, že končíte ve čtyři a máte volné víkendy. Žijete tím a pracujete i doma, myslíte na to stále. Není to proto pro ženy jednoduché, když mají děti.

Co znamenala a znamená kombinace osobního a pracovního života pro vás?

Dnes je to pro mne jednoduché – když budu chtít nebo budu muset, půjdu do penze. Když jsem měla dítě, bylo to komplikovanější, protože jsem nemohla využít ani jednu babičku. Našla jsem ale naštěstí dvě placené paní na hlídání, které dětem rozuměly, syna měly moc rády a on je a plně se mu věnovaly. Naučily ho spoustu věcí, na které jsem neměla trpělivost nebo čas. Je ale opravdu nutné mít partnera, který má pro vás a vaši vědu pochopení. Můj manžel byl také tady na VŠCHT, i když na jiném ústavu, takže pro moji práci a zaujetí měl pochopení, nebyl mezi námi žádný problém. Chce to organizačně promyslet, ale jde to. Můj syn byl bezproblémové dítě a bylo dobré, že jsem nemusela být doma, ani když byl nemocný, protože jedna z obou paní u něho vždy byla. Později začal chodit do školky, ráno ho tam vodil manžel a já ho vyzvedávala. V tom může být trochu problém, protože ve školce i ve škole hraje čas roli, takže když jsem pro něj doběhla ve tři čtvrtě na čtyři, byl tam vždycky už poslední. Nicméně když se chce, všechno jde.

Myslíte, že na VŠCHT jsou podmínky pro kombinaci rodiny a práce dobře nastavené?

Myslím, že VŠCHT dělá pro matky-studentky i matky-zaměstnankyně, co může, zřídila i dětskou skupinu. Kromě toho jsou vedení ústavů obvykle hodně tolerantní a vycházejí matkám vstříc třeba tím, že jim umožňují přizpůsobit si rozvrh výuky tak, aby měly možnost odvést a vyzvednout děti ze školy a ze školky. Na druhou stranu musíte udělat výzkum, musíte odučit. Když máte podle rozvrhu učit a dítě stůně, musí být prostě doma manžel nebo nějaká výpomoc, ideálně babička.

Dotklo se mateřství vaší kariéry?

Snad ani ne. Donesla jsem svou kandidátskou práci tehdejšímu vedoucímu ústavu, položila jsem mu ji na stůl a řekla jsem: „Pane profesore, tady ji máte a můžu jít do porodnice.“ A druhý den jsem šla.

To je opravdu dobrá organizace.

No, zcela náhodná. Když jsem kandidaturu obhajovala, moje studentka – diplomantka – mi jezdila s kočárkem před budovou. Ale možná to moji vědeckou práci trochu zdrželo. O kariéře se v mém případě stejně dá mluvit až po roce 89. Kromě toho: mateřství za to každopádně stojí.

Jak vnímalo vaše pracovní nasazení vaše okolí? Bylo to běžné, že by lidé měli v té době paní na hlídání?

Ano, hlídání bylo úplně normální. Bydlíme na Červeném vrchu v domě, který byl postaven pro školské družstvo, takže v něm bydlelo několik lidí ze školy a lidé z ministerstva zahraničí, prostě většinou vysokoškoláci, a ti s tím neměli problém. Moje spolužačky, pokud neměly babičky, to všechny dělaly stejně.

Co vás baví kromě vědy?

S manželem jsme oba byli horolezci. Když jsme přestali s lezením, aspoň jsme chodili po horách a syn od malička s námi. Já i manžel jsme lyžovali, takže ještě pořád jezdíme na hory, ale manžel už nelyžuje – já jsem dokonce letos byla na zimních horách poprvé sama. Máme rádi divadlo, koncerty a knížek máme doma tolik, že už nevím, kam je dávat. Máme také chalupu v Českém ráji a tam i v Praze přátele a kamarády.

Když se ohlédnete za svou kariérou, je zřejmé, že volba vědy byla to pravé. Je něco, co byste udělala jinak?

Asi ne. V určitou dobu jsme se rozhodovali, jestli neodejít, ale to se vyřešilo rokem 89. Můj bratr odešel, takže já jsem docenturu mohla udělat až po roce 1989, ale zvládla jsem to hned v roce 1990. On dostal profesuru na ETH v Curychu, takže to stálo za to.

Je něco, co byste chtěla na závěr vzkázat začínajícím vědkyním?

Dobře si rozmyslete, jestli chcete vědu dělat, nebo ne, ale nebojte se jí, a jestli opravdu chcete, nedejte se odradit. Všechno se dá skloubit a přitom plně žít ve fungujícím manželství s dětmi. Hlavně si dobře vyberte partnera.

Velmi děkuji za rozhovor.

Autorka rozhovoru:  Blanka Nyklová

Jazyková korektura: Veronika Hesounová

Autor fotografie: Michal Ureš

Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP  projektu TRIGGER

Aktualizováno: 8.10.2015 09:56, Autor: Kateřina Grecová

VŠCHT Praha
Technická 3, Praha 6, budova B, přízemí vpravo
Ing. Anna Mittnerová – řešitelka projektu
Ing. Kateřina Grecová – manažerka projektu
kancelář B09, tel: 220 44 3675
zobrazit plnou verzi