„Všechno v životě kolem nás je biochemie.“
Rozhovor proběhl v srpnu 2014.
Doc. Ing. Petra Lipovová, Ph.D., se narodila v roce 1975 v Děčíně. V roce 1999 absolvovala obor biochemické inženýrství na Fakultě potravinářské a biochemické technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde v roce 2004 obhájila doktorát. V roce 2013 získala docenturu v oboru biochemie. Od roku 2001 působí jako vědecká pracovnice v Ústavu biochemie a mikrobiologie. Ve své vědecké práci se zaměřuje na výzkum hydrolytických enzymů, především glykosidas a nukleas. Věnuje se pedagogické činnosti, přednáší a vede kurzy Izolace a charakterizace biomakromolekul, Seminář z biochemie a Laboratoř biochemie a vede bakalářské, diplomové a disertační práce. Je vedoucí redaktorkou odborného časopisu Bioprospect Biotechnologické společnosti.
Mohla byste představit předmět svého výzkumu?
Zabývám se enzymy, konkrétně glykosidasami a nukleasami. Glykosidasy jsou enzymy, které štěpí sacharidy a dají se využít i k syntéze nových sacharidů, které by například mohly mít prebiotické účinky. Hledám nové enzymy, charakterizuji je a zkouším jejich transglykosylační aktivitu. Dalším enzymem, se kterým pracujeme, je nukleasa, která má potenciální protinádorové účinky. U živočišných nukleas jsou tyto účinky již prokázány. My se zabýváme rostlinnými nukleasami, charakterizujeme je, připravujeme v rekombinantní formě a také zkoumáme vztah struktury a funkce těchto proteinů. Účinky nukleasy z rajčete jsme testovali na tkáňových kulturách a částečně i na myších.
Proč jste se rozhodla věnovat se právě tomuto výzkumu? Co vás na něm nejvíce baví nebo fascinuje?
Není to úplně tak, že bych se rozhodla: „Toto téma chci dělat.“ Glykosidasám jsem se věnovala už v diplomové práci, poté při doktorském studiu a na tuto práci jsem navázala i ve svém výzkumu. Nukleasami jsem se začala zabývat na popud kolegy z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd. Potřebovali izolovat nukleasu z pylu borovice. U tématu už jsem zůstala. Na biochemii obecně mě fascinuje, že vlastně všechno v životě kolem nás je biochemie. Všechno! Na cokoliv se člověk podívá, všechno živé je prostě biochemie. Fascinuje mě, jak do sebe všechno zapadá, jak je to propracované, regulované, jak to krásně funguje. Člověk se dostane do stadia, kdy začne přemýšlet, jestli je to vše opravdu „jen“ evoluce, nebo zda za tím stojí něco jiného.
Proč je podle vás důležité se této problematice věnovat?
Zrovna teď jsem v období frustrace. Když budu upřímná, myslím si, že je velmi obtížné dotáhnout dobře fungující látku (byť na myších) do preklinických a klinických testů. Je to běh na dlouhou trať, a tím pádem velké peníze. Můžeme být rádi, když se z deseti tisíc látek, které by mohly sloužit jako léčiva, „chytne“ třeba jedna. Zkrátka trh je neoblomný…
Jak jste si vlastně původně vybrala svůj obor a studium na VŠCHT?
Původně jsem chtěla studovat medicínu, ale asi jsem se neučila na přijímačky úplně poctivě. Také jsme byli silný ročník a na medicínu byl velký přetlak zájemců, takže jsem se tam nakonec nedostala. Zaujal mě obor klinická biochemie, na který jsem sice nakonec nešla, ale kvůli němu jsem šla na VŠCHT. Od dětství mě to táhlo k medicíně a práci v nemocnici. Nakonec jsem si vybrala chemii a obor bioinženýrství. Shodou okolností jsou oba moji rodiče chemici, tak možná i kvůli tomu.
Nakonec jste zde absolvovala doktorské studium a rozhodla jste se pro vědeckou práci. Co ovlivnilo vaše rozhodnutí?
Byli jsme dobrý studijní kruh, ze kterého tady zůstalo hodně lidí na doktorské studium. Byli jsme parta lidí se stejným zápalem pro vědu. Trávili jsme v laboratoři hodně času a často jsme i po práci probírali výsledky například nad pivem. Byla to hezká doba. To mne asi taky ovlivnilo.
Uvažovala jste už při studiu o vědecké kariéře?
Já jsem plavec. Plavu, kam to jde. Neuvažovala jsem o své budoucí kariéře, neměla jsem to rozhodně naplánované. Velmi mě baví učit. Učila jsem už během studia. Ale jinak jsou to velké shody náhod a okolností. Po prvním roce doktorátu odešla moje školitelka a vedoucí laboratoře. Nezbyl nikdo, kdo by mohl vést studenty. Už v druhém ročníku na doktorátu jsem nastoupila jako zaměstnanec a začala jsem učit a vést diplomové práce. To mě také předurčilo k tomu tady zůstat. Musím říct, že mě mnohem více baví pedagogická než výzkumná práce. Baví mě vést studenty v laboratoři, učit je techniky, řešit s nimi jejich problémy. Spojení pedagogiky a vědy je možné právě jen na univerzitě.
Problém je spíše v tom, že je málo příležitostí diskutovat. Když se nám podaří sejít se například na semináři a diskutovat o našich výzkumech, člověka mnoho věcí napadne a najednou ví, co bude dělat dál, kam to dál posunout. Nebo si přečtu zajímavý článek a něco mě napadne. Na výzkumné práci nemám ráda vymýšlení toho, kam dál, když se výzkum „zasekne“. Ať uděláme, co uděláme, dál to nejde. Musí se na to jít jinudy, a než ta odbočka člověka napadne, je to docela frustrující.
Probíhají takové diskuse u vás v ústavu?
U nás je taková vize, že budeme mít ústavní semináře, kde každá skupina jednou za čas přednese, co dělá. Byla by to příležitost pro celý ústav, lidi z různých výzkumných týmů a laboratoří, jak se dozvědět o práci druhých. Každý bude moct přispět svým pohledem. Člověk je přece jenom uzavřený ve své laborce, zahleděný jen do svého problému, nemá tolik podnětů k rozvíjení svého výzkumu i z jiných stran. Myslím si, že diskuse s dalšími lidmi posouvá výzkum dopředu.
Vrátila bych se k vaší profesní kariéře, vy jste se před rokem habilitovala…
Ano, téměř deset let po doktorátu. Ale velká změna to není. Já to tak necítím. Práci dělám stále stejnou, jako jsem dělala předtím. K habilitaci jsem se dostala v době, kdy jsem se vrátila z rodičovské dovolené. Syna jsem ještě neměla ve školce a do toho jsem měla začít psát habilitaci, všechno si utřídit a dát dohromady. Nakonec to šlo dobře, ale bála jsem se toho. Původně jsem se chtěla prostě jen v klidu vrátit a začít něco dělat, a ne začít zase „papírovat“.
Jak dlouho jste byla s dětmi doma?
Já jsem vlastně nikdy z práce úplně neodešla. S oběma dětmi jsem byla jen půl roku na mateřské dovolené. A i během mateřské jsem chodila na seminář naší laboratoře, protože jsem měla studenty, kterým jsem vedla diplomové práce, ještě než jsem šla na mateřskou. Po mateřské dovolené jsem začala pracovat na částečný úvazek. Chodila jsem do práce na jeden, dva dny v týdnu. Přednášela jsem a konzultovala se studenty jejich výsledky. Měla jsem méně než poloviční úvazek, půlka je nerealizovatelná, to je moc.
Jak se vám dařilo sladit práci a péči o malé děti?
Člověk si samozřejmě může sehnat hlídání, mně by hlídali rodiče, máma po tom toužila, jenomže já chtěla být s dětmi. Jeden den v týdnu v práci je ideální k tomu zůstat v kontaktu s prací, neřešit jen dětské nemoci, ale zároveň se věnovat i dětem.
Věnovala jste se v té době i výzkumné a publikační práci?
Hodně se dá udělat z domova a komunikovat lze přes email. Domluvila jsem se se studenty, které jsem vedla ještě před odchodem na mateřskou, a nebyl problém je vést i z domova. A co se týká publikační činnosti, u nás je to hodně založeno na spolupráci. Pravidelně konzultuji, na práci se podílím, jsem potom pod článkem také napsaná. Nebylo ale možné, abych v době, kdy jsem měla malý úvazek a přednášela, ještě k tomu měřila v laboratoři.
Nicméně já úplně nesouhlasím s tím, jakým způsobem se habilituje. Docentura je pedagogická, ne vědecká hodnost. Přitom se ale hodnotí hlavně publikační činnost, impakt faktory a citovanost. My jsme ale také učitelé a učíme studenty vědecké práci v rámci jejich bakalářských, diplomových a disertačních prací, nemůžeme se srovnávat s Akademií věd, kde sice také vedou studenty, ale neučí. Kdybych tu práci, kterou dělá student, dělala sama, mám to hotové za mnohem kratší dobu a kvalitněji, protože mám zkušenosti. Student na tom pracuje tři roky, ne vždy se mu daří, ale to je součást vzdělávacího procesu, musí si tím projít. Pak se ale samozřejmě hůře publikuje, protože na výsledky čekám hrozně dlouho.
Ještě bych se vrátila k docentuře. Ukazuje se, že muži jí dosáhnou mnohem dříve než ženy. Myslíte, že by pomohla nějaká podpora ženám, další vzdělávání, tréninky v postdoktorské fázi nebo něco jiného?
Myslím si, že to záleží na každém zvlášť. Já jsem asi žádný trénink nepotřebovala (smích). Samozřejmě, že to nelze paušalizovat. Pro mě je rodina důležitější. Kdybych měla všechno zahodit, tak rodinu si určitě pořídím, i kdybych měla jít pracovat třeba k pokladně.
Plánujete dále usilovat o profesuru?
Neplánuju nic, to je daleko. Není to ani mým cílem nebo snem. Jestli na VŠCHT zůstanu, bude to další krok, ale myslím, že na něj dojde za dlouho. Profesuru považuju za poctu.
S tím souvisí i téma zastoupení žen ve vedoucích pozicích, které stále není dostatečné. Jaké máte vy sama ambice? V současné době vedete skupinu…
Nevedu. Jsem součástí skupiny. Dostala jsem možnost mít vlastní skupinu a nepřijala jsem ji. Asi proto, že jsem se bála zodpovědnosti. Ale vedení se vlastně věnuji. My jsme taková skupina ve skupině. Hlavně jsem měla obavy z toho, že bych tu pozici nezvládla podle svých představ. Představuji si totiž, že vedoucí skupiny má vize, ví, kam výzkum dále směřovat, má to dopředu rozmyšlené, usiluje o další granty a podobně. Já chci přijít domů a být s dětmi. Odcházím z práce poměrně brzo, dojedu do školy a do školky, odvezu děti na kroužky, vyzvednu je a přijdeme domů v sedm. Musíme udělat úkoly a jdeme spát. Takže já potom nemám chuť ani čas večer si přečíst článek.
Být ve vedoucí pozici je hodně časově náročné?
Záleží na tom, jak to kdo chce dělat, ale podle svých představ bych tomu potřebovala obětovat mnohem více času.
Dnes k vědecké práci patří i absolvování stáží nebo pracovních pobytů v zahraničí. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Malé. Byla jsem jenom dva měsíce v Anglii v rámci mezinárodního výměnného programu IAESTE na začátku doktorátu. Jinak samozřejmě jezdím na konference. Mě to ani moc neláká. Cítím jazykovou bariéru, domluvím se, ale dělám to nerada, nedokážu se vyjádřit tak, jak bych se vyjádřila v češtině. Bylo by to ale stejné i tady u nás, netoužím ani po tom jet do jiné laborky a tam něco dělat. Jsem trochu „přisedlík“. Jet na konferenci mi připadá zajímavé, člověk naváže i nové kontakty a spolupráci, ale jet někam na týden na něčem pracovat, v tom nevidím smysl. Vyjet na delší dobu, třeba na půl roku, rok, to už je určitě přínosné, stoprocentně. Ale já jsem propásla dobu, kdy bych někam mohla jet.
Myslíte, že jste to už propásla?
Asi ano. Se dvěma dětmi nikam nepojedu, to bychom museli jet celá rodina. Nehledě na to, že už nejsme tolik žádaní, jako jsme byli hned po doktorátu. Toto jsme propásli. Navíc manžel nikdy nechtěl někam jet, přitom bychom čistě teoreticky spolu mohli vyrazit, on je také vědec, pracuje rovněž na VŠCHT, mohli bychom být někde v laboratoři spolu. Jenže on doktorát dodělal později než já a pak už jsme se vzali a měli děti.
Jsem u nás ve škole spokojená. Jedna z výhod je, že tady necítím velký konkurenční boj nebo tlaky. Jsme v tom takový ostrůvek normality. Cítím jistotu zaměstnání. A další výhody – velká různorodost práce, volná pracovní doba a také delší dovolená.
Jak hodnotíte u vás ve škole a konkrétně ve svém oboru postavení žen? Vaše fakulta je na VŠCHT dost specifická, je zde více žen než mužů.
Ano, to je pravda, je to dané oborem. Fakulta je zaměřená na potraviny, téma, které ženy láká více než například organická chemie. U nás je i hodně studentek, které ve škole potom zůstávají. Podle mne je pro muže těžké zůstat, mají živit rodinu, řeší bydlení, z hlediska peněz si to nemohou dovolit. To je podle mého názoru důvod, že je zde více žen než mužů.
Myslíte, že na ostatních fakultách, kde je více mužů, je lepší finanční ohodnocení?
To ne. Někde mají asi více grantů, přesně nevím. Nemohu posoudit jinou fakultu nebo ústav než náš. Moc lidí z jiných ústavů neznám. Myslím si, že opravdu hodně kolegů od nás odchází kvůli nízkému finančnímu ohodnocení.
Vnímáte v tomto smyslu nějaké změny od dob svých studií? Proměňuje se zájem o váš obor u dívek a chlapců?
Je to hodně podobné. Když si vzpomenu na náš kruh, bylo nás také více holek než kluků. Spíše pozoruju obecně nárůst počtu studentů a studentek. Nás bylo třicet v ročníku za všechny obory, dnes je to šedesát až osmdesát studentů v ročníku.
V nejvyšším vedení VŠCHT je velmi nízké zastoupení žen. Proč myslíte, že tomu tak je?
Do tohoto moc nevidím, nevím, možná, že jsou ženy méně dravé, že po tom tolik netouží. Ale je to zvláštní, když se člověk podívá výš, například na vědeckou radu fakulty, ženy tam nejsou, nebo v mnohem menším zastoupení než muži. Obecně si myslím (ale možná si trochu protiřečím a plno lidí by mi asi odporovalo), že jsou muži více předurčeni k vědecké práci, protože jsou daleko větší „hračičky“. Muž je schopen se soustředit jen na jednu věc, „hrát si“. Žena má širší záběr, práci, domácnost a tolik ji to nepohltí.
Čím myslíte, že jsou tyto rozdíly mezi muži a ženami dané?
Jsou to prostě rozdíly mezi muži a ženami. Samozřejmě, že se vždycky najde žena, která má více mužské myšlení, nebo naopak muž, který přemýšlí spíš jako většina žen. Tak to je, ale my chceme, aby tu ty rozdíly byly, ne?
Žena si většinou umí uvařit kávu, ale jsou muži, kteří to prostě neumějí, protože je k tomu nevedli, nemuseli se to učit. Žena ano, od ní se očekávalo, že to bude umět. Muži se to spíš promine. Na druhou stranu žena taky nemusí umět pověsit obraz, také se to od ní neočekává. Očekává se, že to doma udělá muž.
Myslíte si, že je potřebné se touto otázkou zabývat, usilovat o změnu, aby zastoupení žen a mužů ve vedení bylo vyrovnanější?
Uměle upravovat to nejde, nelze diktovat nějaké limity, kolik bude ve vedení žen a kolik mužů. Nevím, jestli to není také způsobené generační rozdílností. V devadesátých letech hodně lidí odešlo a byla tady generační propast. Žen bylo na nejvyšších pozicích mnohem méně než mužů. Možná, že jenom musí dorůst naše generace, a jednou to bude vyrovnanější. Rozhodně si nemyslím, že by padaly argumenty jako: „Ty jsi žena, proto nemůžeš být prorektorem.“ Spíš nejsou ženy, které by to chtěly dělat. Pro mě ale nehraje roli, jestli mluvím s mužem nebo ženou, nevidím v tom rozdíl, kdo je na vedoucí pozici nebo v rozhodovacích orgánech. Když je někdo chytrý a schopný, proč by ve vedoucí pozici nemohl být?
Z praxe i výzkumů vyplývá, že rozmanité pracovní týmy lépe fungují. Jaká je vaše zkušenost?
Když je tým rozmanitý, je to ideální. Byla u nás skupina, kde byly samé ženy, mladé holky. Byly pořád rozhádané, stále něco řešily, úplné zbytečnosti. Když je tým diverzní, trošku se sníží rivalita mezi muži a řevnivost mezi ženami. Ideální je, když se tým nakombinuje jak z hlediska pohlaví, tak věku.
Byla jste někdy v situaci, kdy jste musela volit mezi profesí a rodinou, nebo se vám vždycky dařilo dobře to sladit?
Ne, nemusela. Vždycky se mi podařilo to zkombinovat. Pomohlo mi, že manžel pracuje tady, vzájemně si vyhovíme. Když jsou například děti nemocné a já s nimi nemůžu zůstat doma, vezmu je do práce, kde mohou chvíli zůstat s manželem. Když nastane nějaký problém, často se na začátku zdá, že není možné ho vyřešit, že to není reálné, ale nakonec se to nějak „utřepe“ a dobře to dopadne. Často si říkám, že jsem dítě štěstěny, nejdřív mi přijde, že to nezvládnu, ale nakonec všechno jde.
Co ráda děláte ve volném čase?
Sportuju a kutím. Začala jsem běhat, to mám ráda, ale ze zdravotních důvodů se tomu nemůžu věnovat tak, jak bych chtěla. Ale zase je těžké skloubit sport s prací a s rodinou. Proto volím běhání, i když je pro mě nevhodné, ale nezabere tolik času a je dostupné kdykoliv a kdekoliv. Mám ráda kutění, vyrábím z Fima a baví mě pracovat na zahradě. To mě naplňuje. Člověk výsledek své práce na zahradě vidí mnohem déle, než když doma uklidí. Záhon chvíli vypletý zůstane.
Jaké máte sny, čeho byste chtěla dosáhnout?
Nemám sny. Čím je člověk starší, tím méně se na něco těší. Těším se, že si půjdu dneska zaběhat. Mám jednodušší a rychle splnitelná přání, jako že si třeba dám zmrzlinu, ale dlouhodobé cíle a sny, to nemám.
Když se ohlédnete zpátky, myslíte si, že bylo studium na VŠCHT, doktorát a vědecká práce dobrou volbou?
To se těžko posuzuje. Kdybych nešla na VŠCHT, nepoznám manžela, nebudu mít děti, které mám. V životě člověk narazí na hodně rozcestí, jde a musí se neustále rozhodovat: půjdu tudy, nebo tamtudy, často je mu skoro jedno, na kterou stranu se vydá. Až zpětně zjistí, jak velké rozhodnutí učinil. Například už jen to, že jsem šla do této skupiny, mě někam nasměrovalo… Ale stejně mě to stále táhne ke zdravotnictví. Kdybych se měla znovu v osmé třídě rozhodnout, prosadila bych si zdravotní školu.
Pracovala byste jako sestřička v nemocnici, měla noční směny…
Jsem ambiciózní, nezůstala bych u sestry, třeba bych šla na nástavbu… Moc ráda pracuji s lidmi, nerada se zahrabávám do knížek a čtení článků.
A to jste si vlastně splnila v práci se studenty.
Ano, proto mě učení baví.
Co byste vzkázala nebo poradila mladým ženám, které jsou úplně na začátku své vědecké dráhy nebo o ní teprve uvažují?
Když se chce člověk vydat na vědeckou dráhu, musí si udělat doktorát. To je první krok, který si musí dobře rozmyslet, jestli se opravdu chce dále věnovat vědecké práci. Pro hodně lidí je doktorské studium jenom oddálení práce, prodloužení studentského života. Pro ženu to není ideální, protože když nezůstane ve vědě, jsou to zbytečně strávené roky. V osmadvaceti má hotový doktorát, a buď nemá partnera, nebo má partnera a nemůže mít děti, v tu chvíli začne řešit tyhle problémy. Nejlepší je mít děti při studiu na vysoké škole a pak začít pracovat a budovat si kariéru. Protože později se už těžko vystupuje z rozjetého vlaku.
A pokud ženy vědí, že je to baví, ať se vědě věnují. Nejlepší je dělat práci, která člověka baví, ať nemusí chodit každý den do práce otrávený. Věda je úžasná, je svobodná, člověk může realizovat své nápady, nikdo mu nic nezakazuje a neomezuje ho. Tady ne!
Děkuji moc za rozhovor.
Autorka rozhovoru: Hana Víznerová
Jazyková korektura: Veronika Hesounová
Autor forografie: Michal Ureš
Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP projektu TRIGGER.