Doc. Ing. Milena Stránská (Zachariášová), Ph.D.

Paní docentko, mohla byste prosím představit svůj výzkum?

Výzkumu se věnuji už od inženýrského studia, kdy jsem začala chodit do laboratoře Ústavu chemie a analýzy potravin (tehdejší název Ústavu analýzy potravin a výživy) jako pomocná vědecká síla a zapojila jsem se do skupiny, která analyzuje toxické sekundární metabolity plísní neboli mykotoxiny. To byl můj první výzkumný úkol, ve kterém jsem dál pokračovala a rozvíjela jej v doktorském studiu. Postupem času jsem se dostala k tématu metabolomiky a bioprospekce, což je naopak hledání pozitivně působících bioaktivních látek v méně známých matricích potenciálně využitelných v potravinářském průmyslu, jako jsou například mikroskopické řasy. Třetí tematický okruh, kterým se zabývám a se kterým jsem začala relativně nedávno, se týká průkazu autentifikace a falšování potravin. Podílím se na vývoji moderních a netradičních analytických přístupů s využitím nejmodernějších typů hmotnostně-spektrometrických zařízení. Vyhodnocujeme výsledky ve vztahu k legislativním normám a požadavkům, dodáváme podklady například pro Evropský úřad pro bezpečnost potravin, který hodnotí rizika spojená s kontaminanty v potravinách. Spolupracujeme také s potravinářským průmyslem, kde se snažíme přispět svým know how ke zvýšení kvality a bezpečnosti potravin.

Váš výzkum je tedy hodně propojen s praxí…

Určitě. Jak jsem zmínila, s potravinářským průmyslem spolupracujeme velmi úzce, máme několik výzkumných projektů, kde jsou potravinářské podniky přímo zapojeny jako členové řešitelského kolektivu. Naše práce vychází z požadavků průmyslu. Vždy se snažíme dělat to, o co je reálně v praxi zájem, nevymýšlet si „výzkum pro výzkum“; jde nám o to, aby se v naší práci odrážela realita.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Baví mě pracovat ve školství, na univerzitě, kvůli té svobodě. Mohu si sama zvolit, čemu se budu věnovat, jak si nadefinuji výzkumné úkoly nebo koho oslovím s nabídkou spolupráce. Také mě baví práce s mladými lidmi, které mohu motivovat, zaujmout… Mám tady příležitost rozvíjet jak samu sebe, tak mladší kolegy a kolegyně.

Jaká byla vaše motivace ke studiu chemie a vašeho oboru?

Pro chemii jsem se rozhodla už na střední škole. Člověka vždy hodně motivuje pedagog, jeho styl výuky a to, jak je schopen posluchače oslovit. A mě zaujala chemie díky zajímavému způsobu podání už na gymnáziu. Potom jsem se vydala cestou VŠCHT, protože si myslím, že v chemii je to nejlepší vzdělávací instituce s nejširším záběrem u nás. A konkrétně tady, na Ústavu analýzy potravin a výživy, jsem se ocitla obdobně. Byla jsem ve třetím ročníku a měli jsme přednášky paní profesorky Hajšlové z předmětu analýza potravin. Tam se projevila podruhé moje inklinace k lidem, kteří zajímavě podávají výuku a fakta. Paní profesorka mě při přednáškách totálně strhla svým nadšením a způsobem výkladu. A i přesto, že byla poměrně přísná a náročná, její osobnost mi byla velmi sympatická, protože bylo zřejmé, že je to žena, která ví, o čem hovoří, ví, co chce a kam směřuje, a zatoužila jsem pracovat v její skupině. Proto jsem se jako pomocná vědecká síla přihlásila na tento svůj současný ústav a už jsem odsud vlastně nikdy neodešla.

Jak jste si představovala svoji budoucí kariéru v době, kdy jste studovala?

Původně jsem si ani nemyslela, že zůstanu ve vědě napořád. Nikdy jsem neměla neúměrně vysoké cíle, jako třeba že bych si na gymnáziu řekla, že budu jednou vysokoškolskou profesorkou. Šla jsem po schůdcích a nikdy jsem se vlastně nekoukala dál než přes jeden horizont. Všechno to tak samo přirozeně krystalizovalo. Když jsem nastoupila na doktorát, hned jsem zjistila, že mě to baví a že v tom chci pokračovat. Byla jsem ochotna v práci strávit třeba dvanáct, čtrnáct hodin denně. Pohlcovalo mě uspokojení z dobře se vyvíjející práce, slibných výsledků, článků, a o čase jsem přemýšlela jen málo. Když se blížil konec doktorátu, řešila jsem, co dál, protože jsem nebyla z Prahy a neuměla jsem si představit, že bych každý den dojížděla. Paní profesorka se mě ptala, jak to vidím a zda bych chtěla zůstat, že by pro mě zařídila stálé místo. Navíc mi nabídla možnost částečně pracovat a částečně řídit výzkum z „home-office“ a to tehdy rozhodlo.

Zmínila jste, že vás baví pedagogická činnost. Co vás nejvíce těší na vědecké nebo výzkumné činnosti?

Nedílnou součástí vědecké práce je šíření výsledků a psaní publikací, tomu se věnují hlavně doktorandi, a mojí úlohou je podporovat je a pomáhat jim v tom, tj. naučit je, jak vystihnout a popsat podstatu problému, vzniklé texty oponovat a vylepšovat. Než vnikne kvalitní text, který přijmou k publikaci v renomovaném časopise, stojí to neskutečné úsilí. Takže i toto je svým způsobem pedagogická činnost. Je to práce s lidmi, kteří mají potenciál pro vědu a postupně se profilují. To mě baví mnohem víc než výuka během semestru. Mě prostě těší, když se mi podaří v někom podnítit zájem nebo když vidím semínko talentu, které mohu rozvinout. Zájem o chemii se mi mimochodem povedlo vzbudit i ve své mladší sestře, která také začíná být velmi úspěšná.

Je vám osobně psaní blízké, je to něco, čemu se ráda věnujete?

Ano, baví mě to a myslím, že to dělám docela dobře. Publikační skóre mám poměrně vysoké. Jak jsem již zmínila, je důležité vystihnout podstatu problému a zachovat korektnost, ale i jaksi zabalit publikovaný výsledek do souvislostí a vtisknout strohému vědeckému sdělení příběh, aby bylo jasné, proč se daný výzkum prováděl a kam povede dál. K mé práci neodmyslitelně patří i navrhování nových výzkumných grantů a i zde je publikační schopnost klíčová. Abyste někoho přesvědčili, že váš výzkum má smysl, musíte ho umět podat a prodat. Někdy je to skutečně vyčerpávající, protože za rok napíšete, respektive podílíte se na sepsání návrhu například deseti grantů, z nichž vám potom k financování schválí třeba jeden nebo dva. Je to práce, ve které se úsilí vždy nepromění v úspěch, ale je důležitá a nutná, protože finanční prostředky potřebujeme nejen pro sebe, ale hlavně pro postgraduální studenty, jejichž základní stipendiální podpora je tristní. Vezmeme-li v úvahu dobu trvání výzkumného grantu – průměrně tři, čtyři roky – je třeba stále myslet na návaznost.

S tím souvisí i systém hodnocení a financování vědy a výzkumu. Jaký na něj máte názor?

Jako neustálý boj o granty a o peníze. Se zmíněnou nízkou mírou úspěšnosti je to v podstatě i spousta ztraceného času, který by člověk mohl věnovat samotné vědecké práci a bádání. Ale takto to u nás momentálně funguje a asi to zatím nejde jinak. Vidím velký rozdíl oproti zahraničním univerzitám, kde vědci nejsou nuceni o granty tolik bojovat, protože mají základní platy i stipendijní podporu postgraduálních studentů vyšší.

Máte u vás v ústavu nastavený nějaký systém podpory či kariérního rozvoje začínajících vědců a vědkyň?

Jak jsem již zmínila, snažíme se jim zajistit zejména finanční podporu, tedy nabídnout jim více než to základní stipendium, které je někde mezi sedmi a devíti tisíci korun. Z toho mladý člověk zákonitě nemůže vyžít, aniž by měl paralelní brigády nebo pracovní poměr. Jedna z možností je zajistit jim úvazek na výzkumném grantu. Samozřejmě, že důležitým motivačním faktorem je i úspěch jejich předchůdců, kteří se uplatnili v zahraničí. Naše studenty „za odměnu“ pravidelně posíláme nejen na zahraniční konference a kongresy, ale i na dlouhodobější pracovní výjezdy a stáže. Velmi úzce spolupracujeme s univerzitami i soukromým sektorem v Evropě i celosvětově, mimo jiné v USA, Kanadě, Velké Británii, Francii nebo Holandsku.

Zůstávají u vás mladí lidé i po ukončení doktorátu?

Ta možnost tady rozhodně je, snažíme se je u nás udržet a využívat jejich expertní znalosti a dovednosti, které jsme jim vštípili. Když si představíte, že si vychováte člověka, kterému věnujete čas, potom určitě nechcete, aby odešel a uplatňoval cenné zkušenosti a znalosti jinde. Většinou je to tak, že ty nejchytřejší přímo oslovíme s nabídkou práce ještě před ukončením Ph.D. Samozřejmě, ne vždy to vyjde, ale tak už to na školách chodí.

Jaké by podle vás měl mít člověk schopnosti a vlastnosti, aby byl ve vědě úspěšný?

Jedna z nejdůležitějších věcí je asi samostatnost v řešení problémů, což v sobě zahrnuje samozřejmě chytrost, ale i flexibilitu, schopnost přizpůsobit se situaci. Titul Ph.D. není jenom o získaných znalostech, ale je to takový certifikát, který dává záruku kvality člověka v tom smyslu, že je i organizačně zdatný a schopný se s lecčím poprat. U nás na VŠCHT se snažíme tímto směrem naše studenty rozvíjet. Mezi další neméně významné vlastnosti bych zařadila úsilí a vytrvalost.

Co považujete za největší úspěch ve svém profesním životě?

Můj největší a nejčerstvější úspěch je asi loňská obhajoba docentury. To považuji za vysokou metu, která samozřejmě není jenom o mně a mé práci, ale o celém vědeckém týmu, instrumentálním zázemí a zahraničních kontaktech, které vytvořila paní profesorka Hajšlová. Dostala jsem příležitost být toho součástí a na zmíněné věci navazovat, čehož si velmi vážím.

Jaké vlastnosti vám pomohly dosáhnout tohoto úspěchu?

Asi schopnost koncentrovat se, zaměřit úsilí na předem definovaný bod, jak my říkáme, „tah na branku“. Také mě to muselo bavit, jinak bych nebyla schopna trávit v práci desítky hodin.

Úspěch ve vědecké profesi vyžaduje velkou časovou investici...

Ano, a té by člověk bez osobní angažovanosti nebyl schopen. Musí to být váš osobní zájem, ne že to po vás jen někdo chce. To by nefungovalo. Za dob doktorátu jsem prakticky veškerý volný čas trávila v laboratoři, ale nemám pocit, že by mi to někdy vadilo nebo že by mi to přišlo divné. Prostě hodiny utíkaly, ani jsem nevěděla jak. Měla jsem pocit, že to má smysl. Myslím, že velmi důležité je neodcházet od rozdělané práce, protože navazování ztracené nitě pak vždycky stojí mnohem více času. Samozřejmě to nejde dělat celý život, pokud už má člověk rodinu a jiné povinnosti. Já to brala tak, že musím využít příležitosti, kdy jsem v podstatě sama za sebe a žádné rodinné povinnosti ještě nemám, a povedlo se to.

Získala jste několik ocenění, například v roce 2012 Cenu ministra školství a v roce 2014 Cenu rektora pro mladé akademické pracovníky. To je také velký úspěch. Co pro vás tato ocenění znamenají?

Samozřejmě si jich velmi vážím a jsem moc šťastná, že jsem je získala, protože to je takové zadostiučinění nejen pro mě, ale i pro mé rodiče nebo profesory.

Jaké jsou vaše zkušenosti se zahraničními pobyty? Byla jste někdy i na delším studijním či pracovním pobytu?

Nebyla jsem nikde na delší, třeba půlroční stáži, ale jako studentka Ph.D. jsem se účastnila jednoho zahraničního projektu, v rámci kterého jsem byla dvakrát na krátkodobějších stážích v Joint Research Centre v Belgii a pak v soukromé laboratoři Covance v USA. Ani teď v nejbližší době neplánuji opustit univerzitu na delší čas a nemám pocit, že by mi tím něco utíkalo. Mám práci natolik zajímavou, i co se týče zahraničních kontaktů, že mi angličtina v každodenním kontaktu vůbec nechybí. A kam také? Do soukromé sféry by se mi opravdu nechtělo, protože tam je svoboda rozhodování o tom, co bych mohla či chtěla dělat, výrazně omezená. A na jinou univerzitu? Jsem v tomhle trochu patriot – proč pomáhat někde jinde někomu jinému, když chci, aby to fungovalo a rozkvétalo tady u nás? Aktuálně by se mi ani nechtělo pracovat v laboratoři na jednom izolovaném tématu. Mám na své současné pozici ráda tu tematickou diverzitu a možnosti propojení. Teď určitě nic měnit nechci.

Jaké jsou podle vás možnosti profesního uplatnění žen na VŠCHT?

Nechci se moc vyjadřovat k celé VŠCHT, to si netroufám, ale co se týká našeho Ústavu analýzy potravin a výživy, rozhodně nemám pocit, že by ženy měly méně příležitostí než muži. Naopak, my se tady spíš někdy smějeme tomu, že máme mezi studenty nedostatek kluků a nevíme, čím to je. Je nás tady většina žen a nikdy jsme neměly pocit, že by nás někdo znevýhodňoval nebo něco podobného.

Čím to je, že váš obor muže tolik neláká?

Možná to bude tím zaměřením – „potravinářská“ fakulta. Asi je to pro ně málo atraktivní… Hodně studentů-mužů považuje za atraktivní třeba organickou syntézu, fyzikální chemii, řídicí systémy… Slovo „potraviny“ jim asi připomíná vaření (smích). To samozřejmě pramení z neinformovanosti. Když si člověk osvojí instrumentální principy analytické chemie, pak je jedno, jestli je aplikuje na analýzu potravin nebo například na forenzní analýzu krve.

Uvítala byste větší diverzitu v týmech nebo mezi studujícími? Je to něco, co je pro vás důležité?

Rozhodně, diverzita v pracovním týmu není nikdy na škodu. Ženský i mužský způsob myšlení má svá specifika. Muži bývají většinou více fokusováni na problém a jdou jaksi do větší hloubky, kdežto ženy jsou zase schopny vidět souvislosti širokospektrálněji. I když je pravda, že se to těžko generalizuje, často jde o rozdíly v individuálních osobnostech. Pro genderovou diverzitu ale určitě jsem.

Stále také není mnoho žen ve vedoucích pozicích či rozhodovacích orgánech ve vědě, nejenom u vás na VŠCHT. Proč myslíte, že tomu tak je?

To nevím, ani mě dosud nenapadlo se na to takto podívat, ale je pravda, že u nás na fakultě máme v současné době jen jedinou ženu jako vedoucí katedry, paní profesorku Hajšlovou. Ani si nevybavuji, že by v historii VŠCHT byla nějaká děkanka nebo rektorka, zato však máme extrémně schopnou a racionální paní kvestorku. Proč je obecně málo žen v rozhodovacích orgánech? Nevím, žádný rozumný důvod v tom nevidím. Možná hraje roli přerušení kariéry v podobě mateřské dovolené, protože návrat zpátky může být obtížný. Já jsem to osobně ještě nezažila, takže toto asi nemůžu nějak zasvěceně komentovat.

Co pro vás znamená sladění profesního a soukromého života?

Je to nutné. Popisovala jsem, že jsem v průběhu svého doktorátu trávila hodiny a hodiny v práci, ale to určitě není udržitelné napořád, to nejde. Časem si uvědomíte, že chcete i něco jiného než jen práci. Například užívat si partnerský vztah, rodinu, děti. Ke sladění soukromého a profesního života je mimořádně důležitá podpora partnera. Ne každá žena ji má, ale já mám v tomhle štěstí. Proto pro mne nebude takový problém zkombinovat péči o děti s prací.

Jak by to podle vašich představ mělo ideálně probíhat?

Představuji si, že se budeme s manželem na rodičovské dovolené střídat. Třeba první rok bych zůstala doma s dítětem já a potom by na rodičovskou dovolenou nastoupil manžel, už se na to velmi těší. Ani ten první rok, co budu doma, bych se nechtěla úplně „odříznout“ od práce. Je jasné, že nejde pracovat osm hodin denně, ale podle mě je realizovatelné se třeba tu hodinku dvě udržovat v dění. No, uvidíme.

Co myslíte, že je kromě podpory partnera ještě důležité, aby bylo možné kombinaci pracovního a soukromého života zvládnout?

Musíte sama chtít, to je základní věc. A být ochotná tomu něco obětovat, třeba pár hodin spánku. Pak je také důležitá podpora vedení v práci. Je spousta věcí, které se dají dělat z domova, když máte k dispozici počítač, tiskárnu atd.

Co ráda děláte ve volném čase?

V týdnu mi moc času na zábavu nezbývá. Různé aktivity provozuji spíše o víkendech, vždycky se s manželem snažíme odjet z Prahy ven, jezdíme na kole, věnujeme se lehké turistice nebo v létě jezdíme na vodu. Opravdu se snažím alespoň o víkendu „vypnout“. Je to důležité pro duševní hygienu, aby člověk nevyhořel.

Čeho byste chtěla dosáhnout? Jaké máte sny a plány?

Chtěla bych zůstat na VŠCHT a setrvat v tom, co dělám. V krátkodobém horizontu bych například chtěla dovést k obhajobě doktorátu studenty, které vedu jako školitelka, protože doposud žádné z těch mých „dětí“ neobhájilo. Dva z těchto Ph.D. studentů už k tomu mají výrazně nakročeno, takže to bude určitě obrovský parciální úspěch, na který se moc těším. A v osobní rovině je mým plánem založit rodinu (v současné době čekám miminko). Chceme koupit pro rodinu větší byt a zažít život trochu i z tohoto pohledu, což pro mě bude zcela nová zkušenost.

Co byste na závěr vzkázala mladým ženám, vědkyním, které jsou na začátku vědecké dráhy anebo o vědecké práci teprve uvažují?

Vzkázala bych jim, ať se ničeho nebojí a ať se naplno věnují tomu, co je baví. Ať neváhají obětovat čas a úsilí a nenechají se otrávit dílčími neúspěchy. Mezi dvaceti a třiceti lety je ideální čas, kdy si mohou vytvořit základ zkušeností, vzdělání či titulů, což je investice, která se jim jednou zaručeně vrátí.

Děkuji za rozhovor.