„Rostliny obdivuji.“
Rozhovor proběhl v únoru 2015.
Prof. RNDr. Olga Valentová, CSc., se narodila v roce 1949 v Praze. V roce 1972 absolvovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v oboru biochemie. Od roku 1975 působí v Ústavu biochemie a mikrobiologie na Fakultě potravinářské a biochemické technologie na VŠCHT Praha. V roce 2004 získala akademický titul profesorky v oboru biochemie. Věnuje se výzkumu molekulárních mechanismů obranných reakcí rostlin proti patogenům a jejich možnému využití pro přirozenou ochranu hospodářských plodin. Přednáší biochemii a enzymologii. Od roku 2008 vykonává funkci předsedkyně Akademického senátu VŠCHT Praha. Je členkou vědecké rady Centra regionu Haná a Rady instituce Ústavu experimentální botaniky AV ČR.
Paní profesorko, mohla byste prosím krátce představit svůj výzkum?
Zabývám se obrannými systémy rostlin proti stresovým faktorům. Rostliny to mají, na rozdíl od ostatních organismů, mnohem složitější. Žijí přisedlým způsobem života a nemohou před nebezpečím utéct. Když jsme vystaveni chladu my, oblékneme si kabát, když máme pocit, že bychom se mohli infikovat, umyjeme si ruce a podobně. Rostliny v přírodních podmínkách čelí celé škále faktorů a hrozeb – suchu nebo naopak zaplavení, různé intenzitě slunečního záření, změnám teplot či patogenním mikroorganismům, jako jsou bakterie, plísně nebo houby. Přitom v přírodních podmínkách žádný z faktorů nepůsobí samostatně, proto jsou obranné systémy rostlin velice komplexní. V naší laboratoři se zabýváme obranou proti patogenům, tedy imunitou rostlin. Pro řadu lidí může být asi překvapením, že i rostliny mají vybudovaný speciální ochranný systém proti napadení patogenními mikroorganismy. Efekt je podobný jako u imunity, kterou známe u živočichů, a tedy i u nás, lidí. Na našem pracovišti zkoumáme na molekulární úrovni, jaké signální dráhy rostlina při obranné reakci spouští. Zajímá nás, co se odehrává mezi rozpoznáním patogenu a finální odezvou rostliny. Více se zabýváme systémem, který je regulován kyselinou salicylovou (její acetylovaný derivát je acylpyrin); tu rostliny po napadení některými typy patogenů kupodivu produkují v poměrně velkém množství. Je to jeden z hormonů, který řídí obranné reakce.
Jak konkrétně váš výzkum probíhá?
Výzkum je převážně založený na sledování projevů mutantních rostlin, které jsou defektní v nějakém členu signální dráhy. Teď zkoumáme trpasličího dvojnásobného mutanta Arabidopsis thaliana (huseníček), který má vyřazený jeden enzym z fosfolipidové signální dráhy a který překvapivě akumuluje fytohormon, kyselinu salicylovou. Je tudíž docela dobře odolný proti některým patogenům. Druhý přístup, se kterým pracujeme, je takzvaná reverzní genetika. Také se hodně věnujeme mikroskopii in vivo, která umožňuje sledovat interakce různých proteinů v živých buňkách.
Co vás na vašem výzkumném tématu nejvíce baví a fascinuje?
Mě baví rostliny obecně jako takové, docela je obdivuji. Stále se o nich mnohé neví, například to, že komunikují mezi sebou navzájem. Při napadení produkují signály, díky kterým jsou okolní rostliny schopny se na infekci připravit. Úplně nejnovější objev je, že se tato schopnost i dědí; vnese se do dědičné informace a následující generace už jsou odolnější. To je určitě zajímavé i pro potenciální praktické využití. Ačkoliv děláme opravdu základní výzkum, vždycky musíme mít vizi, třeba i hodně vzdálenou, že výzkum řeší nějaký praktický problém.
Jaká byla vaše motivace a cesta k oboru, ve kterém působíte?
Jsem z chemické a lékárenské rodiny. Můj dědeček byl děkanem přírodovědecké fakulty, vedoucím analytické chemie a spolupracovník Jaroslava Heyrovského. Můj otec byl metalurg, moje matka, tety a celé moje široké příbuzenstvo byli magistři lékárníci. Bylo skoro dané, že i další generace se tomu bude věnovat. Mě hodně bavily cizí jazyky, studovala jsem gymnázium s humanitním zaměřením s výukou i v angličtině. Nakonec jsem se ale přihlásila na chemii na přírodovědeckou fakultu. Vždy mě ovšem více bavily živé organismy, ne chemie jako taková, proto jsem si vybrala biochemii. Už při studiu jsem pracovala v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd v laboratoři paní doktorky Turkové, kde jsem dělala i diplomovou a rigorózní práci. Zabývali jsme se proteolytickými enzymy. Paní doktorka rozvinula obor, který se věnoval imobilizovaným enzymům, což bylo tehdy veliké novum. Ve spolupráci s Ústavem makromolekulární chemie Akademie věd jsme testovali různé materiály, měli jsme i výstupy v podobě asi třinácti patentů a zkoušeli jsme i praktické použití, například v pivovarnictví.
Vystudovala jste přírodovědeckou fakultu a pak jste přešla na VŠCHT?
V Ústavu organické chemie a biochemie jsem zůstala do roku 1975. Po ukončení studia jsem tam byla jen na stáži, protože byl stop stav a nemohli mě zaměstnat. Chtěla jsem pokračovat ve studiu, udělat kandidaturu, a protože jsem pracovala na imobilizovaných enzymech, na VŠCHT v Ústavu polymerní chemie pro mě vypsali aspirantské místo. Chtěli, abych ve výzkumném tématu pokračovala i ve své kandidátské práci s tím, že na tom budu dále pracovat v laboratoři doktorky Turkové. Nakonec ale to místo převedli na Ústav biochemie a mikrobiologie, kde chtěli, abych pracovala jen na VŠCHT a nikde jinde. Tak jsem se ocitla zde a jsem tu už téměř čtyřicet let.
Jak jste si v době, kdy jste končila doktorát, představovala svoji budoucí vědeckou kariéru?
Obhajovala jsem v roce 1980. Tehdy jsem si nic moc nepředstavovala, protože jsem měla špatný kádrový profil. Velká kariéra mě v té době nečekala, to bylo jasné. Měla jsem dokonce v materiálech napsáno, že moje další setrvání ve škole je nežádoucí, což jsem zjistila samozřejmě až po roce devadesát. Navíc zde byli jiní „vlčáci“, kteří převzali moji problematiku. Pracovala jsem ale dál na tématu imobilizovaných enzymů. V roce 1982 se mi narodila dcera, a protože jsem věděla, že mi ve škole moc velké štěstí nepokvete, zůstala jsem tři roky doma na rodičovské dovolené. Říkala jsem si, že mohu napřít svoje síly taky ještě jinam a plně jsem se věnovala dítěti. Vrátila jsem se v roce 1985. To už jsem ve své laboratoři neměla ani místo k sezení. Vzala si mě tehdy do laboratoře paní profesorka Demnerová, dělaly jsme na zajímavých výzkumných problémech a částečně jsem pokračovala i v tom, co jsem dělala předtím. Až v roce 1990 jsem se vrátila do své původní laboratoře, kterou do té doby okupoval někdo jiný.
Byla vědecká práce vaším snem už v době, kdy jste šla studovat vysokou školu?
To nemohu takto říct. Tehdy situace nebyla nijak růžová, mantinely profesního uplatnění byly docela úzké. Nebylo to jako dnes, kdy si můžete zvolit, co chcete dělat. Tenkrát když člověk získal místo, musel za ně být rád.
Při studiu jsem také závodila za vysokou školu ve sjezdovém lyžování. Zimy jsem trávila na horách, a když jsem po jedné zimě přijela do školy, zjistila jsem, že už jsou rozebraná témata na diplomky a že po mně chtějí, abych se věnovala krysím játrům. Věděla jsem, že kuchat krysy určitě nechci, takže jsem si sama našla možnost pracovat v Ústavu organické chemie a biochemie. Tím se to nastartovalo, protože jsem se dostala do vědecké laboratoře. Neměla jsem ani moc jiných možností a například odejít někam do podniku mě ani nenapadlo. A hlavně mě to v laboratoři bavilo.
Měla jste ve svém okolí nějaké vzory, osobnosti, které vás ovlivnily nebo někam nasměrovaly?
Měla jsem spíše odrazující vzory, u kterých jsem si říkala: „Tak tahle asi ne.“ Osobností, která mě pozitivně ovlivnila, byl můj kolega ve škole, pan profesor Káš, velmi aktivní člověk.
A možná někdo z rodiny?
Možná… Ale v době, kdy jsem absolvovala, můj děda už dávno nežil, byl tu můj strýc, organický chemik, profesor na přírodovědecké fakultě. Myslím si ale, že když jsem jednou do toho proudu vplula, už jsem si pak jela po svém.
Jak konkrétně se podle vás proměnila VŠCHT od doby, kdy jste tady začínala? V čem vidíte zásadní posun?
Samozřejmě obrovský posun je v tom, že se výrazně zvýšil počet studentů a obrovsky narostl počet předmětů. Je tady úplná volnost, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu to způsobuje velikou diverzifikaci v předmětech. Také se samozřejmě změnilo celkové klima, protože VŠCHT do roku devadesát byla velmi rigidní instituce, kde se silně projevovala tehdejší politika.
Myslíte, že to bylo jiné než na ostatních vysokých školách?
Myslím, že ano. Vždycky jsme říkali, že naši nadřízení jsou papežštější než papež a že dělají i to, co nemusí. My jsme například jako kroužkoví učitelé zodpovídali za to, že studenti špatně prospívají. V tomto duchu se to tu neslo, a to rozhodně nebylo něco, co by člověk vítal…
Jste předsedkyní akademického senátu. Co vás vedlo k tomu zapojit se vedle výzkumné a pedagogické práce také do této činnosti?
To je jednoduché, není mi úplně jedno, jak škola funguje. Nejprve jsem byla ve fakultním senátu a pak jsem byla navržena jako kandidát do celoškolského senátu a byla jsem zvolena. Začala jsem se více seznamovat s chodem školy a s finančními záležitostmi, o kterých jsem předtím neměla představu. Člověk by se měl zajímat o to, jaká je strategie a vývoj školy, a měl by mít možnost do toho nějakým způsobem zasahovat a k rozvoji školy přispívat.
Co se vám za dobu vašeho působení v akademickém senátu podařilo?
Na první pohled jsou to drobné, běžné záležitosti… Senát funguje jako oponentní orgán k vedení školy, ale v pozitivním slova smyslu. Je to jediný orgán, který může ovlivňovat způsob vedení. Podílíme se mimo jiné na tvorbě rozpočtu. V určitém období senát například neschválil rozpočet s tím, že musely být navýšeny prostředky na osobní náklady. Bylo to v době, kdy k tomu nebyla velká chuť, a myslím, že toto se povedlo.
Důležitá je diskuse. Jako předsedkyně nemohu rozhodování příliš ovlivnit, protože je to vždy otázka hlasování. Já se ani nesnažím vnášet tam své osobní ambice nebo názory. Musím to řídit a korigovat. Nyní se diskutuje dlouhodobá strategie školy, na tom se senát také hodně podílí. Můžeme nastolit různé otázky, z diskuse vždy vzejdou podněty, které často vedou k dalším krokům, k něčemu novému, co je dobré ve škole prosadit. Vždy jsem se snažila senát vést tak, aby byl ne destruktivní, ale konstruktivní opozicí.
Vnímáte ve škole změny i z hlediska možností profesního uplatnění žen?
Upřímně řečeno jsem nikdy velké rozdíly mezi muži a ženami nevnímala. Také proto, že jsem vždy hodně sportovala, měla jsem kolem sebe jak muže, tak ženy. Nikdy jsem se nedostala do situace, kdy bych se cítila diskriminovaná proto, že jsem žena. Pocítila jsem to ze zcela jiných důvodů. Jiná věc je, že určitý vliv pohlaví asi má; když se podíváme na statistiky, vidíme, že počty docentek a profesorek jsou daleko nižší než v případě mužů.
Myslím, že nemusíme mluvit přímo o diskriminaci žen, ale spíše o fungování určitých nepřímých mechanismů, jako jsou nevědomé předsudky a stereotypy a jejich vliv na kariérní postup.
Tak to asi funguje. Významnou roli ovšem hraje také fakt, že muži mají mnohem více času než ženy, například se tolik nestarají o domácnost. Je to už „přirozený výběr“. Myslím si ale, že v současné době se vědkyně prosadit mohou, pokud o to mají zájem. Na úkor čeho, to už je jiná věc…
Mění se v průběhu času zastoupení dívek a chlapců ve studiu vašeho oboru?
Na našem ústavu je to v podstatě stejné jako v celé škole. V průběhu let opravdu enormně narostly počty studentek oproti studentům. Vidím to i u sebe v laboratoři. Já jsem tam vždy měla i kluky, ale také vím, že všichni jednu dobu říkali: „No jo, to je kluk, ten půjde k Valentové.“ Nevím proč.
Myslíte si, že by bylo prospěšné, kdyby i ve vedení a v rozhodovacích pozicích bylo zastoupení žen a mužů vyrovnanější?
Určitě ano, „ženský element“ je důležitý. Jsme mnohem tolerantnější, jsme schopné se domluvit, nemáme potřebu za každou cenu vyniknout. Tedy většina z nás, jsou samozřejmě případy, kdy je to naopak. Jednání potom bývá konstruktivnější a rychlejší. Máme méně času, proto se nezabýváme maličkostmi, jsme efektivnější, výkonnější. Myslím si, že by to určitě bylo prospěšné. Nemusí to být padesát na padesát, v žádném případě. Ale vidím, že je dobré, když jsou ve vedení i ženy: teď jsme tam paní kvestorka, nová děkanka paní profesorka Urbanová a já – je to dobré.
Podílíte se na projektu TRIGGER, který na VŠCHT běží druhým rokem. V čem vidíte jeho přínos pro školu?
Je dobré, že jsme díky němu byli schopni popsat situaci. Zjistili jsme spoustu věcí a to je určitě přínosné, protože je předtím nikdo ani nezaregistroval. Byla bych ráda, kdyby to vedlo ke zlepšení podmínek pro mladé, zejména po návratu z mateřské a rodičovské dovolené. Měli bychom být například schopni nabídnout přechodné období, kdy budou mít možnost znovu se zapojit do práce. Můžeme pro ně vytvořit zázemí, pomoci s hlídáním dětí a určitě bych chtěla, abychom ve škole zavedli institut práce z domova. To je téma, které se hodně diskutovalo, přičemž se objevovaly i názory, že by to mohl někdo zneužívat. Já jsem důvěřivá a optimistická a nevěřím tomu, že by to někdo zneužíval. Naopak si myslím, že pro matky by to bylo velmi užitečné. Přínos projektu tedy vidím zejména pro rodiče, nejen pro ženy, ale i pro muže.
Často slyšíme výhrady i k tomu, že práce z domova neodpovídá charakteru výzkumné práce, protože ta probíhá v laboratoři.
Samozřejmě, že experimentální práce probíhá v laboratoři, ale k výzkumné práci patří i rešeršní činnost, psaní zpráv, projektů a tak dále, a to vše je možné dělat z domova. Já to taky tak dělám, večer nebo o víkendech pracuji z domova. Podle mě je možné to zkombinovat.
Dnes je nedílnou součástí vědecké práce také studijní či pracovní pobyt v zahraničí. Vy jste byla ve Francii. Jak tuto zkušenost hodnotíte?
Velice pozitivně. Pro mě to byla první šance dostat se pracovně do zahraničí. Strávila jsem tři měsíce v laboratoři profesora Daussanta v Centre national de la recherche scientifique, a to díky panu profesoru Kášovi, mému kolegovi z laboratoře, který dlouhodobě spolupracoval právě s profesorem Daussantem. Ten pro mě získal hodně prestižní stipendium z francouzského ministerstva pro výzkum a vývoj. Byla to úžasná zkušenost, po pracovní stránce i po všech dalších. Objevila jsem jiný přístup k práci. Opravdu hodně mi to dalo. Měla jsem v té době malé dítě, takže jsem tam mohla být jenom v době prázdnin od června do srpna.
Byla jste tam s rodinou?
Ne, kdepak, dcera zůstala doma a staral se o ni můj muž, babičky a moje kamarádky. V té době jí bylo už devět let, takže to nebylo nijak dramatické a dalo se to zvládnout. Pro ženy s malými dětmi může být obtížné delší pobyt v zahraničí absolvovat. Určitě by to byl problém, kdybychom to u nás zavedli jako podmínku, jako to udělala Grantová agentura ČR v žádosti o juniorský grant, což bylo podle mě hodně diskriminační.
Co ráda děláte ve volném čase?
Stále ráda a hodně lyžuji. Sportu jsem se věnovala vždy, kromě lyžování jsem hrála basket, od svých čtrnácti let národní ligu. Vedle práce jsem ještě třikrát až čtyřikrát v týdnu trénovala a soboty a neděle jsme hráli po celé republice, potom jsme i trošku cestovali po světě. Také hraju tenis a jezdím na kole. Na pohybu jsem čím dál víc závislá, je to pro mě dobrá kompenzace k práci. Také se hodně věnuji vnoučatům. Mám pocit, že pracuji daleko více než dřív. V práci skončím kolem šesté hodiny a často jedu „dělat babičku“.
Dařilo se vám vždy zkombinovat práci, rodinu, domácnost a mít čas i na koníčky?
S dcerou jsem byla tři roky doma, potom šla do školky a moje maminka do důchodu, takže díky tomu jsem měla zázemí a šlo to dobře. Ale samozřejmě ne vždy to bylo úplně jednoduché. Na druhou stranu v tehdejší době jsem neměla moc velké možnosti jak se realizovat v práci, čili jsem se věnovala více malému dítěti. Když se to po roce 1989 změnilo, bylo dceři už deset, jedenáct, mohla jsem se práci věnovat naplno. Také můj muž je v tomto směru hodně tolerantní, takže já osobně jsem s tím nikdy problém neměla.
Váš muž je také vědec?
Ne, je architekt, ale tím, že pracoval na volné noze, mohl si více řídit čas sám.
Když se ohlédnete zpátky, myslíte si, že vědecká profese byla dobrá volba? Neměnila byste?
Určitě to pro mne byla dobrá volba a neměnila bych. Mě to opravdu baví, mám nějaké drobné úspěchy, mám spoustu studentů a velmi dobré spolupracovníky, se kterými si rozumím. Na práci na vysoké škole mě také baví, že jsem pořád v kontaktu s mladými lidmi, s určitou generací, která se vlastně nemění. Navozuje to pocit, že člověk taky nestárne. Řada lidí v mém věku se už staví k věcem jinak a má problémy, na které já nemám čas. Také mi pomáhá kontakt s mladými lidmi, kterým se musím vyrovnávat a přizpůsobovat. V tom vidím velké plus.
Čeho byste chtěla ještě dosáhnout? Máte nějaké sny, které byste si chtěla splnit?
Ještě nějakou chvíli budu působit ve škole a pracovat. Teď budeme podávat další granty. Kdyby se nám podařil nějaký pěkný projekt, byla bych spokojená, protože výzkumnou problematiku na to máme. Také znovu začínám pracovat v panelu v Grantové agentuře ČR, čímž budu zase minimálně dva roky hodně vytížená. Je to na jednu stranu dost práce, ale na druhou stranu člověk získá širší rozhled ve svém oboru. Pak bych za nějakou dobu práci trošku utlumila a začala třeba víc cestovat po světě.
Kam byste se ráda podívala?
Samozřejmě do nějakých vzdálených destinací. Nebyla jsem v amerických národních parcích, nebyla jsem v Africe, tak si myslím, že něco takového podniknu. Máme psa, kvůli kterému nemůžeme létat, tak až pes dožije. Psi, to je další můj koníček. A kromě toho moc ráda čtu a pracuji na našich dvou velkých zahradách.
Kde na to vše berete čas?
Kde na to beru čas? Když přijdu domů, můj muž se vždycky rozčílí a říká mi „neruš pohybem“, protože já si neumím sednout.
Co byste vzkázala nebo poradila mladým ženám, které jsou na začátku vědecké kariéry nebo teprve o vědecké profesi uvažují?
Aby měly hodně trpělivosti. Musí mít také pocit, že svou prací mohou něco přinést, něčím prospět a že se mohou realizovat. Je hodně lidí, kteří naši práci moc nechápou. Pochopitelně záleží na tom, s kým jste v kontaktu, do jakého prostředí se dostanete, ale někdo opustí vědu například proto, že se setká s nepříjemnými lidmi. Určitě bych je neodrazovala, v žádném případě, musím však říct, že vědecká práce vyžaduje trochu jiný způsob myšlení a jiný přístup, rozhodně se jí nemůže věnovat někdo, kdo očekává okamžitý zisk, a to nejenom ve smyslu ekonomickém. Proto je důležité mít hodně trpělivosti.
Děkuji moc za rozhovor.
Autorka rozhovoru: Hana Víznerová
Jazyková korektura: Veronika Hesounová
Autor fotografie: Michal Ureš
Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP projektu TRIGGER