„Našla jsem obor, ve kterém mohu být kreativní a svobodně bádat.“
Rozhovor proběhl v červnu 2015.
Ing. Beáta Vilhanová se narodila v roce 1988 v Lučenci na Slovensku. Vystudovala Fakultu chemické technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde od roku 2013 pokračuje v doktorském studiu v oboru léčiva a biomateriály. Od druhého ročníku bakalářského studia (2009) je členkou výzkumného týmu doc. Ing. Petra Kačera, Ph.D., na Ústavu organické technologie. Ve svém výzkumu se zaměřuje na vývoj nových katalyzátorů s cílem usnadnění jejich využití v průmyslu. V letech 2011 až 2012 absolvovala stáž ve Švýcarsku na ETH Zürich, kam se v roce 2014 vrátila na roční výzkumný pobyt v rámci doktorátu. Za svou diplomovou práci obdržela v roce 2013 několik ocenění (Cenu Unipetrolu, Cenu Wernera von Siemense, Cenu Josefa Hlávky). Časopis Forbes Slovensko ji v roce 2015 zařadil mezi třicet nejúspěšnějších lidí do třiceti let.
Plakát z cyklu "Ženy na VŠCHT Praha" zde
Jaká byla vaše cesta k chemii a na VŠCHT?
Původně jsem chtěla studovat farmacii, ale postupem času jsem si uvědomila, že jako absolventka farmacie bych pravděpodobně skončila v lékárně a prodávala léky – tato vyhlídka pro mě nebyla příliš zajímavá. Začala jsem se tedy poohlížet, kde je možné studovat chemii. Vždycky jsem chtěla jít studovat do Čech, táhlo mě to do Prahy nebo do Brna. Jedna studentka z vyššího ročníku na našem gymnáziu studovala na VŠCHT Praha a její vyprávění o této škole mě natolik zaujalo, že jsem si pak našla více informací o oborech, které nabízí.
K chemii jste měla blízko už na střední škole?
Už od základní školy mě lákaly přírodní vědy jako chemie, matematika a fyzika. Nikdy jsem neměla ráda humanitní předměty.
A nakonec vyhrála chemie…
Nakonec vyhrála chemie a jsem za to ráda.
Měla jste ve svém okolí osobnosti nebo vzory, které vás motivovaly a podporovaly ve studiu chemie a ve vědecké práci?
Rozhodně můj přítel, který je také na VŠCHT. Po dobu celého inženýrského studia jsme byli ve stejném oboru i kruhu a na doktorát jsme se rozdělili – přítel se nyní věnuje organické chemii a já jsem zůstala v původní skupině. Vždycky jsme se navzájem podporovali. A nyní denně spolupracujeme, protože já pokračuji na tématu, kterým se on předtím zabýval pět let. Takže mám spolehlivou osobu, na kterou se mohu obrátit s prosbou o radu.
Mohla byste blíže představit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?
Stále ještě studuji, ale zároveň jsem už od druhého ročníku bakaláře ve vědecké skupině pana docenta Petra Kačera. Do výzkumu jsem nastoupila brzy, protože mě to do laboratoře velmi táhlo, a dostala jsem příležitost se ihned zapojit. Podle mě platí, že čím dříve člověk nastoupí, tím dříve získá zkušenosti a může postupovat dál. V zahraničí jsem si uvědomila, že toto je velká výhoda VŠCHT. V Curychu není tak jednoduché začít s výzkumnou prací už v prvním nebo druhém ročníku.
Ve svém výzkumu se zaměřuji na jednu konkrétní reakci, a to na hydrogenaci. Je to přeměna jedné látky na druhou reakcí s vodíkem, která je katalyzovaná pomocí speciálního katalyzátoru. Abych byla konkrétní, pracuji hlavně na asymetrické hydrogenaci. Princip spočívá v tom, že řada chemikálií může existovat ve dvou formách zvaných enantiomery, přičemž jedna je zrcadlovým obrazem druhé. Podobají se, téměř všechny fyzikálně-chemické vlastnosti mají totožné, ale identické nejsou. Jako přirovnání se nejčastěji uvádí levá a pravá ruka. U mnohých léčiv a jiných biologicky aktivních látek, jakými jsou například pesticidy, parfémy nebo kosmetické přípravky, je tato skutečnost často kriticky důležitá, protože velmi specificky interagují s organismem. Některá léčiva jsou v jedné formě účinná, ale v druhé už ne. Dobře je to vidět například u látky zvané limonen – molekula interaguje s čichovými receptory a v důsledku rozdílné interakce voní jeden enantiomer po citrónu a druhý po pomeranči. Můj projekt, asymetrická hydrogenace, má za cíl vyvíjet nové a vylepšovat existující syntetické metody vedoucí pouze k jednomu enantiomeru produktu – k tomu, který je opravdu potřeba.
Jaké je možné využití výsledků vašeho výzkumu?
Toto téma je asi nejdůležitější pro farmaceutický průmysl, protože léčiva musí být v naprosté většině vyráběna jako jediný enantiomer. Já se však zabývám opravdu jen jednou maličkou částí toho všeho, k výslednému léčivu se nedopracuji. Výzkum je to spíše základní, takže moje poznatky může využít někdo další, i když se snažím myslet na finální průmyslové využití a tvořit tak most mezi základním a aplikovaným výzkumem.
Co vás přivedlo právě k tomuto výzkumnému tématu?
Při bakalářském studiu jsem pracovala na úplně jiném tématu, které se týkalo medicinální diagnostiky, což byla především analytická chemie s cílem vyvinout účinné metody včasného odhalení chorob pomocí jednoduchých testů. Ve čtvrtém ročníku magisterského studia jsem byla na stáži ve Švýcarsku, kde jsem se přizpůsobila tematickému zaměření tamější skupiny a tím jsem se dostala ke katalýze. Uvědomila jsem si, že je to oblast chemie, která mě baví mnohem více, protože v ní mohu být kreativnější a mít větší svobodu v bádání. Baví mě syntéza nových molekul.
Proč jste zvolila Švýcarsko?
Byla reálná šance, že ve Švýcarsku dostaneme příležitost pracovat na dalším výzkumu, protože naše skupina tam má vazby. V jiných zemích tolik kontaktů nemáme, a navíc je podle mě Švýcarsko rájem pro chemiky, a to nejen proto, že mají excelentní vybavení. Pracují zde špičkoví chemici, ten nejlepší výběr z celého světa, opravdu ctižádostiví lidé, od kterých je možné se hodně naučit. V naší pražské skupině byl postup takový, že každý rok vycestoval jeden student ze skupiny na stáž do Švýcarska. Chtěli jsme jet s přítelem spolu a naštěstí s tím Švýcaři neměli problém, riskli to s námi a dopadlo to dobře. Na tento druhý roční pobyt jsem už získala vlastní grant.
Co vám první pobyt v zahraničí přinesl?
Získala jsem větší rozhled v chemii a naučila jsem se, jak si vymyslet výzkumný projekt od začátku až do konce, dokázat vidět celkový obraz. Podle mě je pro vědeckou práci velice přínosné vycestovat do zahraničí, člověk může porovnat, jak se tam pracuje, což přináší mnoho inspirace.
Pobyt ve Švýcarsku byl asi zásadním okamžikem pro vaše rozhodnutí věnovat se vědecké práci. Byl ještě nějaký další?
Myslím, že impulz přišel už tady na VŠCHT, když jsem začala chodit do laboratoře. Díky tomu jsem zjistila, že mě velmi baví něco vymýšlet a zároveň to směřovat i k praktickému využití. Potřebuji vidět výsledek, chci, aby z mé práce něco vzniklo a mělo to reálný praktický dopad.
Jak jste si představovala svou kariéru v době, kdy jste začala studovat?
Už na bakalářském stupni jsem věděla, že chci pokračovat v doktorském studiu, a věděla jsem, že chci pracovat ve vědě, i když jsem ještě neměla jasno, co přesně bych mohla dělat. Ale člověk někdy míní, potom je situace úplně jiná a jeho představy se nenaplní. Mně to naštěstí zůstalo a pokračuji v tom, co jsem rozjela. Ovšem co bude za pět let, to netuším.
Co vás na vědecké práci nejvíce baví?
Baví mě ta kreativita. Mohu se stále posouvat dál, vymýšlet různé způsoby, jak řešit problémy, hledat nové metody, zjišťovat, co se ještě dá v rámci projektu využít… Samozřejmě na konci vždy potěší publikace, protože člověk vidí, že spolu s kolegy dokončil kus práce. Je to obraz toho, co jsme udělali. Dodá vám to dobrý pocit, když se něčemu věnujete půl roku, rok nebo často i více. Pak vidíte, že z toho opravdu něco vzniklo – a ten článek je už venku napořád, nikdo vám jej nevezme.
Publikační výstupy dnes hrají zásadní roli v tom, co je na vědecké práci hodnoceno, a „tlačí“ se na co nejvyšší počet publikací. Jak je to u vás?
Má zkušenost je taková, že určité množství publikací otevírá řadu možností v dalším postupu. Většinou až ty články ukáží, že člověk udělal kus práce. Ale chápu, že lidé na to mají různé pohledy. V chemii je to někdy těžké, můžete dřít roky, a nakonec dojdete k jedné publikaci, protože se vám nedaří nebo je ten projekt příliš komplexní a časově náročný. Někteří lidé publikace počítají vysloveně „na čárky“, tedy na počet. Přitom existují prestižní, průměrné a mizerné časopisy a prezentovat svou práci v kvalitním periodiku je často dost náročné. Jenže špičkový časopis nemusí nutně znamenat špičkový článek a naopak. Hodnocení publikačních výstupů je tedy velmi ošemetné a kritérium počtu článků rozhodně nepostačuje. Bohužel je to ale velmi jednoduché měřítko a často je tak nějak intuitivně považováno za směrodatné.
U nás ve skupině jsme školitelem neustále motivováni, abychom psali články – právě z tohoto důvodu, všem je nám jasné, že čím více, tím lépe. Ale snažíme se dbát na určitou kvalitu a tu s každým článkem zvyšovat. Díky tomuto přístupu jsme se naučili, jak psát články, což dále využijeme ve vědecké kariéře.
Co považujete za svůj největší úspěch ve studijním a profesním životě?
Asi to, že jsem dostala podruhé možnost jet do Švýcarska, že se mi podařilo na tento pobyt získat vlastní grant. Dobrý pocit jsem také měla, když jsem obhájila diplomovou práci a dostala za ni několik cen. Celkem dlouho jsem na něčem pracovala a někdo jiný to ocenil.
Co vás vedlo k nápadu přihlásit se do těch soutěží a co pro vás ceny znamenaly?
Chtěla jsem zkusit, zda by se moje práce někomu líbila a uměl by ji ohodnotit. A kromě získání cenných zkušeností a navázání kontaktů se zajímavými lidmi jsou tyto ceny přínosem do životopisu.
Jaké vlastnosti, schopnosti nebo investice vám pomohly dosáhnout úspěchů?
Hodně pracuji, snažím se komunikovat s kolegy i studenty a vzájemně si s nimi předávat informace a poznatky. Je to týmová práce. Samozřejmě se každý zaměřujeme na svůj „kousek“, ale navzájem si pomáháme. Nejsou to čistě moje úspěchy, i kolegové mají velkou zásluhu.
A jaké by podle vás měl mít člověk vlastnosti nebo schopnosti, aby mohl dělat vědeckou práci?
Určitě by měl umět vymyslet projekt, který by chtěl dělat, od začátku do konce. Pořádně si vše dopředu promyslet, aby potom netápal. Také by měl být komunikativní, dokázat sdělovat svoje poznatky druhým a nedržet si je jen pro sebe, měl by předávat své zkušenosti mladším kolegům a studentům. To je podle mě strašně důležité, v týmu se musí komunikovat, jinak je práce neefektivní. Stává se, že někdo například zjistí, že určitá metoda nefunguje – tak to musí okamžitě předat dál, aby stejnou chybu neopakoval někdo jiný. Jinak je to ztracený čas a zbytečná dvojitá práce.
Následovnictví je také velmi důležité, protože mladší kolegy to nenaučí nikdo jiný než my – jsme spolu celý den v laboratoři. V průběhu času se musí oni sami rychle naučit vyhledávat další mladé talenty, dovést je do skupiny a školit je ve stejném duchu. Tato filozofie velmi dobře funguje.
Studujete, ale zároveň se už od bakaláře věnujete výzkumné práci. To musí být hodně náročné…
V bakalářském a magisterském studiu to bylo jiné než teď na doktorátu. Dříve jsem se musela více věnovat studiu a nebylo až tolik času na výzkum. Nicméně když jsem usoudila, že na daný předmět nechci chodit a nastuduji látku sama ze skript, raději jsem šla do laboratoře. Na doktorátu už mám mnohem méně povinností do školy, takže naprostou většinu času mám na laboratoř a výzkum. Pracovní doba je hodně flexibilní a individuální, každý si to může plánovat podle sebe.
To může mít i svá rizika… Měla jste někdy pocit, že jste ve škole více, než musíte?
Měla, mnohokrát. Někdy se člověk zdrží na tom, že něco dělá, protože ho to baví a chce to dokončit. Znovu se k tomu vracet by byl ztracený čas. Některé experimenty ani není možné přerušit a jít domů. Extrémním případem bylo třídenní měření v Grenoblu na výzkumném pracovišti ESRF, kde jsme měli 72 hodin a v pěti lidech jsme se podělili o denní a noční práci. A kromě toho, že se v laboratoři věnuji svému výzkumnému projektu a tématu, pomáhám i jiným, člověk musí pomoct, když je potřeba. Čas od času se něco pokazí, tak se snažíme to opravit sami nebo zařídit servis. Musí se taky uklízet, což spousta lidí nerespektuje. Já jsem na pořádek vysazená možná až příliš, ale jsem přesvědčená, že čistá laboratoř vede k efektivnější a bezpečnější práci.
Jaké je postavení nebo zastoupení žen ve vašem oboru?
V naší skupině doktorandů, bakalářů a magistrů jsme rozděleni na víc skupinek, které se zabývají různými tématy. Například ve skupince, která se věnuje medicinální chemii, jsou víceméně dívky, zatímco v naší, kde se věnujeme katalýze, jsou zase kromě mě samí kluci. Ve Švýcarsku, kde jsem teď, to vychází rovnoměrně, tak půl na půl. Ale není za tím žádná politika, myslím, že to tak prostě vyšlo.
Co vám více vyhovuje?
Mužský nebo smíšený kolektiv. S muži se mi pracuje lépe, říkají věci na rovinu, lépe se s nimi domluvím. Ale i když se něčemu více věnují ženy a něčemu jinému muži, měl by mít každý možnost dělat to, co ho baví. Mělo by to být rovnoměrné, ale zároveň by se nemělo rozdělovat podle pohlaví. Důležitý je hlavně zájem, přístup k práci a kvalifikace.
Ve vedoucích pozicích a v nejvyšších akademických pozicích je žen velmi málo. Proč myslíte, že tomu tak je? Například na celé VŠCHT je pouze dvanáct profesorek…
Jenom? Myslela jsem, že jich je více. To je těžká otázka, nevím přesně, jak to funguje, ale možná to bude kvůli rodině a dětem. Ženy se více starají o rodinu a mají tak obtížnější postup v kariéře. I přes to jich je spousta úspěšných a měly by být ve vedoucích pozicích. Myslím si, že vyrovnané zastoupení žen a mužů ve vedení má také své přínosy. Přece jen žena má trošku jiný pohled na svět než muž, takže se to snaží dělat trošku jinak. Ale nakonec stejně vždy záleží na konkrétním člověku, pohlaví jako parametr vlastně vůbec není důležité.
Myslíte, že je to něco, čemu je třeba věnovat pozornost, snažit se to změnit?
Určitě. Ženy by měly mít stejnou možnost v kariérním postupu. Nevidím v tom rozdíl. Proč by žena nemohla být děkanka nebo prorektorka? Všem by se mělo měřit stejným metrem, aby i ženy viděly reálnou možnost dojít na vedoucí pozici, mířily tím směrem a nakonec toho dosáhly.
Jak vnímáte rozmanitost ve škole z hlediska zastoupení lidí z jiných zemí?
Je dobře, když jsou týmy i v tomto ohledu rozmanité, protože každý má jiný pohled, přístup a zkušenosti, které si můžeme v laborce předávat. Člověk se také setká s jinými kulturami, pozná, jak fungují. Já jsem velmi ráda v kontaktu s cizinci. Mimo jiné i proto, že se můžu dále vzdělávat v cizím jazyce. Dnes jsou všechny informace z oboru v angličtině, píše se anglicky… Bylo by dobré, kdyby u nás v týmech bylo větší mezinárodní zastoupení.
Jaké jsou vaše další plány? Chtěla byste i na postdok vyrazit někam do zahraničí?
Ještě nevím, to je až za dva roky. Možná to bude nutné, protože na některé pozice je podmínkou být dva roky na postdoku. Já jsem ale v Praze spokojená, zatím nemám důvod něco měnit. Každopádně bych chtěla zůstat v akademické sféře. Zatím mě neláká jít do soukromého sektoru. Mám ráda tu volnost, můžu být kreativní a sama si práci organizovat. Ve firmách na vás tlačí, práci musíte rychle vyřešit a odevzdat… Mě baví vědecký přístup, kdy se mohu svobodně rozhodovat o tom, co budu dělat, věnovat se tomu, co mě baví, a také mít na práci dostatek času, abych mohla vše úplně pochopit. I když i tady se samozřejmě někdy dostanu do stresu a nestíhám, člověk také musí umět říct „ne“, pokud už nezvládá a nemá na další úkoly kapacitu.
Co pro vás znamená kombinace pracovního a soukromého života?
Musí se to oddělovat. My se sice s přítelem často bavíme o chemii i doma, protože spolupracujeme na spoustě projektů, ale pokud něco zrovna nehoří, snažíme se večer a hlavně o víkendu vypnout. Řekla bych, že se mi v poslední době daří dobře zkombinovat pracovní a studijní povinnosti a osobní život. Umím si plánovat a organizovat věci tak, abych neztrácela zbytečně čas. To se člověk časem naučí, dříve jsem trávila hodně času v laboratoři a nestíhala jsem, často kvůli horší organizaci. Navíc školních povinností bylo dřív mnohem více.
Co ráda děláte ve volném čase?
Mám ráda hudbu – chodíme s přítelem na koncerty – a také se snažím sportovat, při tom se odreaguji. Ráda chodím na výlety a poznávám nová místa. Odpočinek je pro mě hodně důležitý, musím vypnout, pak mám „čerstvou hlavu“ a můžu zase začít něco vymýšlet a dělat.
Jaké máte sny? Čeho byste chtěla dosáhnout?
Nejdřív určitě úspěšně dokončit doktorát a potom se uvidí, co dál, ale chtěla bych být v akademickém prostředí. Ještě vůbec nevím, na jaké pozici, ale hlavně bych chtěla mít stále nové nápady a sílu realizovat je.
Je něco, co byste chtěla vzkázat nebo poradit začínajícím vědkyním nebo studentkám, které teprve o vědecké práci uvažují?
Aby si určitě zjistily co nejdřív, jak to ve výzkumu funguje, a našly si oblasti, které by je zajímaly. Člověk se totiž na začátku obtížně orientuje – výzkumných témat jsou tisíce, a i když něco vypadá na první pohled skvěle, nemusí to být téma pro každého. Proto je na začátku dobré, aby si prošly různými skupinami, zjistily, co se kde dělá, a našly si to své. Vědecká práce je musí bavit, nejde dělat „z povinnosti“, na to je jí příliš mnoho. Časem je také dobré projít si různými tématy a neskončit u jednoho jediného. To vidím na sobě – teď ve Švýcarsku jsem postupně vstoupila do několika projektů a získávám tak větší rozhled, mám více nápadů, jak pokračovat. Člověka to obohatí.
Vy sama jste si prošla více skupinami? Jak jste našla to „svoje“ téma, to, co vás baví?
Měla jsem štěstí, že jsem mohla spokojeně zakotvit hned v první skupině – ta švýcarská je teprve druhá. Zato jsem si prošla vícero tématy. Na začátku to podle mě člověk nepozná, nemá s čím srovnávat. Proto je dobré zkusit toho více, a hlavně to změnit, když zjistí, že ho to nebaví. Někdo se ale změny bojí. Já jsem to měla jasné, měla jsem asi štěstí, že jsem hned věděla, co chci dělat. Je to pro mě docela netypické, protože jsem jinak spíš nerozhodný člověk, ale v tomto mám jasno.
Děkuji za rozhovor.
Autorka rozhovoru: Hana Víznerová
Jazyková korektura: Veronika Hesounová
Autor fotografie: Michal Ureš
Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP projektu TRIGGER