„Nenechala jsem se odradit a zkoušela jsem prosazovat to, co jsem považovala za správné.“
Rozhovor proběhl v lednu 2015.
Prof. Ing. Jana Zábranská, CSc., se narodila v roce 1942 v Praze. V roce 1964 absolvovala studium v oboru technologie vody na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. V roce 2003 byla jmenována profesorkou v oboru chemie a technologie ochrany životního prostředí. Od roku 1969 působí v Ústavu technologie vody a prostředí Fakulty technologie ochrany prostředí. Je mezinárodně respektovanou osobností v oblasti anaerobních technologií, anaerobního čištění odpadních vod, stabilizace kalů a zpracování biologických odpadů. Dlouhodobě se věnuje pedagogické práci, přednáší předmět Anaerobní čistírenské technologie a Technologie výroby bioplynu a biovodíku, vede diplomové i doktorské práce. V roce 2013 obdržela Medaili Emila Votočka udělovanou osobnostem, které se svou odbornou nebo veřejnou činností zasloužily o rozvoj chemie. V roce 2006 získala Cenu rektora za mimořádné výsledky ve výzkumu a vývoji. Je členkou řady významných českých i mezinárodních odborných společností.
Paní profesorko, mohla byste, prosím, představit, čím se výzkumně zabýváte?
Ve svém výzkumu, a to zejména v posledních letech, se soustřeďuji na anaerobní rozklad organických látek, na speciální mikroorganismy, které umí rozkládat znečisťující nebo odpadní organické látky. Působím v Ústavu technologie vody a prostředí, kde se věnujeme ochraně prostředí a čištění odpadních vod, já se specializuji na anaerobní technologie a vztahy mezi jednotlivými mikrobiálními skupinami. Začínala jsem výzkumem aktivit mikroorganismů a nyní se soustřeďuji hlavně na vývoj technologií, které jsou následně využívány jak v čistírenství, kde se používají ke stabilizaci a k zacházení s čistírenskými kaly, tak v průmyslu, zejména potravinářském nebo farmaceutickém. Technologie jsou v těchto případech aplikovány na koncentrované průmyslové odpady nebo odpadní vody. Jednou z hlavních výhod anaerobní technologie je produkce bioplynu, který vzhledem k obsahu metanu lze energeticky využít. V poslední době nastal také obrovský rozmach bioplynových stanic. To je aplikovaná anaerobní technologie na zemědělské odpady a rostlinnou biomasu, která se ale vzhledem k nastaveným dotacím bohužel trochu „zvrtla“ nešťastným energetickým směrem. Já vždycky říkám posluchačům na přednáškách: „Dotace nikdy nemohou být ideální a vždycky křiví trh a křiví technologie, protože místo toho, aby se řešil účel technologie, tak se maximalizuje jenom energetický přínos, a tím i peníze samozřejmě.“ Dále do oboru patří, ale tím se zabývám jen částečně, řešení skládek odpadů, protože skládkový plyn, bioplyn, je také plynným produktem anaerobních organismů, který se dá energeticky využít.
V jaké fázi jste při vývoji těchto technologií? V praxi se už hojně využívají?
Ano, jsou už dlouho široce využívané. Teď už jsme v procesu intenzifikace, optimalizace a zjišťování dalších možných aplikací. V poslední době přeci jenom rozum malinko vítězil a už snad bude odklon od energetických plodin, které mohou být využity pro lidskou výživu, což je pěstování kukuřice pouze na to, aby se přeměňovala v bioplynové stanici na energii. Zkoumá se výtěžnost bioplynu různých organických odpadů, zkoumá se, jak zacházet a zpracovat různé odpady, které by končily v kompostech, což je ještě přijatelné, nebo končí, bohužel, i na skládkách.
Jak vlastně vznikla myšlenka věnovat se u nás vývoji anaerobních technologií?
To bych musela jít hodně do historie. U nás jsme se tím začali zabývat já s kolegou profesorem Dohányosem od roku 1976. Měli jsme sice omezený přístup k zahraniční literatuře, ale předpokládali jsme, že v oblasti čištění odpadních vod by to mohl být velice perspektivní směr. Moc se ale o tom ještě nevědělo. Začínali jsme nejprve s laboratorními pokusy, poté se na nás začali obracet lidé z praxe, například čistírna na odpadní vody z výroby pektinu ve Smiřicích, která je takovým naším dítětem. Výstavba této čistírny byla unikátní v tom, že projektanti z Potravinoprojektu nám v podstatě brali od ruky výsledky, které jsme měli z laboratorního modelu. V rámci ještě posledního státního úkolu se navrhovaly prototypy čtyř anaerobních reaktorů přímo na průmyslové čistírně odpadních vod v Olomouci, kterou vyprojektovali podle výsledků našich výzkumů, které jsme v malém vyzkoušeli u nás v laboratoři. Tyto čistírny stojí a fungují dodnes. Následovaly další realizace, ale to by byl dlouhý seznam.
Proč jste se rozhodla věnovat se právě tomuto výzkumnému tématu?
Rozhodování většinou není o tom, že se zamyslíte a řeknete si: „Tamto by se mi líbilo.“ Vždycky mají na rozhodování vliv okolnosti, ve kterých se nacházíte - životní stádium, poměry v ústavu, ve škole, ve státě, všechno dohromady. Nicméně já jsem se na „vodu“ dala proto, že jsem vždy měla vztah k přírodním vědám. Můj tatínek vystudoval přírodovědeckou fakultu a to byl i můj sen. Měla jsem ale určitý „škraloup“, a tak bylo velice málo pravděpodobné, že se na přírodovědeckou fakultu dostanu, zatímco dostat se na technickou školu nebylo až tak těžké. Když jsem si prohlídla nabídku VŠCHT, zaujalo mě, že se na Fakultě technologie paliv a vody učí také hydrobiologie a mikrobiologie. A i když to byla jenom část oboru, řekla jsem si: „aspoň něco z těch přírodních věd“. Tak jsem šla studovat na VŠCHT a zůstala dodnes.
Měla jste ve svém okolí nějaké vzory, osobnosti, které pro vás byly inspirací a motivovaly vás k vědecké práci?
Pro mě byl ikonou pan profesor Vladimír Maděra, který byl můj školitel na disertaci. Byl jednou z mála mezinárodně uznávaných osobností, protože tenkrát se mezinárodní styky tolik nepěstovaly, z důvodů všeobecně známých to nebylo moc možné. Byl jedním z „otců-zakladatelů“ mezinárodní vodařské asociace, která sdružuje všechny odborníky v ochraně prostředí a technologií vody. Byla to úžasná osobnost.
Jaká byla vaše cesta k vědecké profesi a práci na VŠCHT?
Inženýrské studium jsem dokončila v roce 1964. Měla jsem štěstí a dostala jsem jedinou umístěnku, která byla do Prahy, na pozici vedoucí chemické laboratoře hygieny v Hygienicko-epidemiologické stanici hlavního města Prahy. Tam jsem se trochu „rozkoukala“, byla jsem tam jenom jeden rok, protože za mnou přišel pan profesor Vladimír Sládeček, hydrobiolog z našeho ústavu, a nabídl mi, abych u někoho dělala disertaci, tenkrát se tomu říkalo aspirantura. Nicméně já bych byla bývala zůstala na škole hned, kdyby to bylo možné. Chtěla jsem se věnovat vědecké práci, bavilo mě to, něco koumat, velice mě bavila práce v laboratoři. V té době ale byla povinnost pro absolventy technických škol nejprve absolvovat minimálně tři roky praxe. Protože jsem ale měla červený diplom tak mi pan profesor řekl, že nemusím. Okamžitě jsem nechala hygienu hygienou a vrátila jsem se do školy. Moje navrhované téma dizertace bylo ale propojené s jiným, které se ale neuskutečnilo. Proto jsem dostala nové téma, které potom vedl profesor Maděra. Aspiranturu jsem ukončila v srpnu 1968, obhajovala jsem v lednu 1969 a v roce 1970 se mi narodil první kluk.
Co vás na vědecké práci nejvíce lákalo?
Já jsem takový zvídavý a kutilský typ a pořád musím něco nového vymýšlet. V praxi to byla trošku rutina, práci jsme měli víceméně hodně dopředu naplánovanou, jako kdy se jede na fenoly na Vltavu, kdy se dělají bazény a kdy vodojemy. Komunální hygiena měla jasný plán, jak hlídat epidemiologickou situaci v různých vodních zdrojích. Zatímco ve škole jsem si mohla vymýšlet, co budu dělat, a byla jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.
Co považujete ve své profesní kariéře za svůj největší úspěch?
Nemůžu říct, že jde jenom o „můj úspěch“, protože člověk nikdy nic neudělá sám, pokud není génius a nevymýšlí jako Einstein. Vždycky je to týmová práce. Já jsem měla paradoxně štěstí, že jsme v určité době ve škole byli s kolegou najednou postaveni před hotovou věc, kdy výzkum, který jsme dělali a ve kterém jsme chtěli pokračovat, byl direktivně přesunut jinam. Tenkrát se nikoho moc neptali, vedoucí prostě rozhodl. Chvíli nás to samozřejmě mrzelo, ale přemýšleli jsme, co dál. A právě tak vznikla myšlenka vrhnout se na anaerobní technologie. To, že jsme se dostali relativně na vysokou úroveň, že jsme byli užiteční a potřební pro zavádění prvních anaerobních technologií do praxe, považuji za velký úspěch. Také to, že stále, pokud v praxi něco potřebují, tak přijdou a chtějí konzultace, spolupracovat na projektu a podobně. Považuji za úspěch, že pořád ještě v tom oboru dokážu něco říct a řešit problémy, které se v praxi objevují.
Dnes je téměř povinností pro kariérní rozvoj ve vědecké profesi vyjet do zahraničí. Jaká je vaše zkušenost se zahraničními pracovními či studijními pobyty?
Pociťuji jako celoživotní hendikep, že rok 1989 přišel pro mě moc pozdě. Například i kvůli angličtině vím, že mi chybí delší pobyt v zahraničí, který by mi pomohl jazyk si aktivně osvojit. Stihla jsem absolvovat alespoň dva krátkodobé zahraniční pobyty, v době kdy už mi bylo skoro padesát. Hodně mi to přineslo. Byla jsem v laboratoři energetického výzkumu v Bologni v Itálii a na stáži v City College v New Yorku. My jsme měli dříve vždy pocit takových „outsiderů“, ale na pobytu v Itálii jsem zjistila, v čem je naše výhoda. Tady jsme byli šťastní, když se nám podařilo výjimečně získat kvalitní přístroj pro výzkumnou práci. Měli jsme naše laboratorní přístroje, které nebyly příliš kvalitní, člověk musel umět s nimi pracovat a vědět co potřebují, „hýčkat“ si je. Všechno jsme si v podstatě dělali na koleně. Když něco nebylo dostupné, museli jsme vymyslet náhradu. A toto se venku ukázalo jako obrovská deviza. Byli jsme schopni vyřešit jakýkoliv problém inovativně, zatímco oni čekali na servis, měli ke všemu přístup a mohli si potřebné vybavení objednat, vlastní myšlenkový vklad tak byl trošku potlačený. Díky tomu jsme zjistili, že teda rozhodně nejsme „outsideři“ a že rozhodně, co se týče znalostí a schopností, jsme minimálně na stejné úrovni, ne-li výše. To je možné nakonec vidět i z toho, že naši absolventi, kterým se povedlo dostat se do zahraničí dříve, byli vždycky okamžitě na špičce.
Pozorujete i dnes takto inovativní a kreativní přístup u vašich mladších kolegů a kolegyň nebo u studujících?
Dnes už se západním zemím hodně přibližujeme. Dříve jsme měli na VŠCHT sklad, který byl plný různých částí aparatur, chemikálií a chemického skla. Když někdo něco potřeboval, tak si potřebné našel a sám sestavil. Dnes to už pomalu upadává. Místo toho si vezmete katalog a jednoduše si přístroj objednáte, což trošku brzdí aktivní přístup, ale samozřejmě že při výzkumu musíte řešit často nestandardní situace. Studenti, kteří zůstávají na doktorském studiu, jsou velmi schopní a v mnoha směrech velice šikovní a tvůrčí.
Vedle vlastností, které jste zmínila, jaké další by podle vás měl mít vynikající, úspěšný vědec nebo vědkyně?
Musí být zvídavý, musí chtít dozvídat se neustále nejnovější informace a mít schopnost s nimi pracovat, třídit je, posuzovat, a poté si dokázat vybrat směr výzkumu, který je perspektivní. Důležité je mít trpělivost a píli. Pokud si vytyčí cíl, je nutné vytrvat a nenechat se odradit problémy, které se objeví.
Jaké vlastnosti vám pomohly dosáhnout vašich cílů a úspěchů?
Určitě zvídavost a také tvrdohlavost. Několikrát se mi stalo, že jsem si něco naplánovala, už to napůl rozjela, a když jsem potřebovala souhlas, tak se to vedení z nějakých důvodů nelíbilo a ten úkol byl zatrhnut. Ale já jsem si prostě řekla, že to za to stojí, a pracovala jsem dál, bez ohledu na zákazy, protože jsem v to věřila. Nenechala jsem se odradit, a zkoušela jsem prosazovat to, co jsem považovala za správné. Nakonec se o výsledcích mé práce začalo mluvit a dostalo se mi i pochválení.
Změnila se v tomto situace ve vědě po roce 1989? Jak dneska hodnotíte možnosti prosadit si své téma, výzkum, na kterém chcete pracovat?
Je to samozřejmě jiné. Tenkrát to bylo dost neurčité, byly obrovské státní úkoly, do kterých se vešlo v podstatě cokoliv. Pokud to někomu nevadilo nebo nechtěl vaše téma pro někoho zasloužilejšího, nechali vás dělat, co jste chtěla. Dnes je to horší, protože financování výzkumu je velice závislé na grantových soutěžích. Můžete si vymyslet krásný výzkum, který by byl účelný a užitečný, ale když na to nedostanete grant, nemůžete jej realizovat.
Financování výzkumu je provázané s tím, jak a co je na výzkumné práci hodnoceno…
O tom mi ani nepovídejte. Ale řeknu vám moji poslední zkušenost. Dozvěděli jsme se, že Technologická agentura, která financuje výzkum, minulý rok změnila v průběhu řešení grantu podmínky hodnocení výsledků. My jsme se o tom však dozvěděli pozdě, nemohli jsme tudíž požádat o změnu. Je to tak, že když podáváte grantový projekt, potřebujete zhruba vědět, čeho chcete dosáhnout, máte nastudováno, něco už orientačně odzkoušeno, ale samotný výzkum probíhá až při řešení projektu. Dopředu nevíte, co se vám podaří. Přitom to musíte mít na pět let naplánováno „do puntíku“. Logicky, když nevíte, co vám vyjde, tak slíbíte jen výstupy, které můžete garantovat. Ale pak nastane situace, že vám to jde velice dobře a uděláte i práci navíc. S tím máme teď problém, protože jsme vypracovali jeden článek nad rámec projektu. To mi přijde úplně absurdní. Výzkumná práce se nedá přesně naplánovat. Hodnocení výstupů se mi zdá trošku vzdálené tomu, jak funguje vědecká práce.
Jak je nastaven systém hodnocení vědecké a pedagogické práce na VŠCHT, od kterého se odvíjí jak financování výzkumné činnosti, tak možnosti dalšího kariérního postupu?
Hodnocení pedagogické práce je úplně jiná záležitost. Co se týká vědecké práce, škola používá systém hodnocení, který je určený pro všechny vysoké školy. Nicméně já velmi oceňuji přístup našeho děkana, který prohlásil, že bude brát zřetel nejenom na to, co se počítá, což jsou body v RIVu, ale i na články ve sborníku nebo na přednášky v českém jazyce. Někdy to totiž vypadá, jako kdyby nechtěli, abychom učili i českou odbornou veřejnost, protože když uděláte přednášku v češtině pro české publikum, tak se vám to vůbec nepočítá, podle systému RIV je to nula bodů. Velmi si cením toho, že si u nás někdy uvědomují, že vědecká práce není jenom o počtu článků v impaktovaných časopisech a mezinárodním ohlasu.
A jak je hodnocena pedagogická práce?
Hodnotí se například, kolik má člověk jako školitel doktorandů. Ale jinak, myslím, pedagogická práce moc ohodnocená není. Navíc, když je třeba učit, tak to přidělí ženě.
Z jakého důvodu?
Já mám pocit, že to muže tolik nebaví a že to považují za ztracený čas. Ženy do výuky vnášejí ženský pohled, protože ve studentech vidí děti. My takto i o studentech hovoříme, jako o „dětech“, i když už to dávno děti nejsou. V mém případě by mohli být skoro moje vnoučata. Člověk se snaží studenty jednak zaujmout, jednak pozoruje, jak reagují, jestli si třeba zapisují nebo jestli se ptají. Prostě kontakt studenta a přednášejícího je těsnější, když vyučujícím je žena, která dokáže více reagovat na detaily ve svém okolí, zatímco muž si jde za tím svým.
Čím si myslíte, že jsou rozdíly v přístupu mezi ženami a muži způsobené?
Já si myslím, že to je založením. Měla jsem vždy kolem sebe spoustu kolegů – mužů, taky mám jednoho doma (úsměv) a zjišťuji, že je tolik nezajímají detaily, ani je tolik nevnímají. Spíše si všímají hlavní myšlenky, hlavního proudu. Také nemají tolik empatie. Přesně nevím, jak to vysvětlit, ale podle mého pozorování vidím, že žena dokáže myslet a dělat spoustu věcí naráz, zatímco muž toho schopný není. Je to dané i uspořádáním organismu, fungováním hemisfér a tak dále, ale stejně tak historickým vývojem, rozdělením úloh a činností mezi ženami a muži ve vývoji lidstva.
Co vás konkrétně na učení baví?
Já jsem vždycky chtěla učit, ale bohužel jsem se k tomu dostala později, než bych chtěla, ale baví mě to dodnes. Baví mě kontakt s mladými lidmi, mít možnost někoho vést, ukazovat mu cestu, motivovat je a podnítit v nich o něco zájem.
Jak se mění postavení žen ve vašem oboru? Změnilo se za dobu, kdy působíte na VŠCHT?
Mění se už jenom kvůli tomu, že se zvyšuje podíl dívek mezi našimi studenty. Já jsem byla v ročníku sama, na celé fakultě jsme byly tři.
A jaké to bylo být jenom jedna ze tří dívek na celé fakultě?
Já jsem to tak nebrala. My jsme byli všichni jedna parta. Kluci nás nebrali jako holky, ale jako parťačky. Dodnes se vídáme a je to fajn, když se sejdeme, úplně se odvážeme jako za studentských let. V mém oboru byla jediná profesorka, paní profesorka Julie Hamáčková, se kterou jsem se potkala, když mě přijali na aspiranturu. Dokonce jsem s ní seděla v jedné místnosti. Hezky jsme si spolu povídaly, byla moc fajn. Pravda je, že byla trošku atypická, byla snad první absolventkou technických vysokých škol u nás. Mohla se vědě a škole více věnovat, protože se nevdala, neměla děti, starala se o svého nemocného bratra, ale měla více času a příležitostí. Tím, jak byla výjimečná, byla vnímána jako velká osobnost v podstatě už od začátku. Byla ale jediná. Nemyslím si, že by před rokem 1989 některá z mých kolegyň, a ani já, měly aspirace posunout se na vyšší pozice, protože se to ani nepředpokládalo.
Vy jste teprve druhou profesorkou u vás na fakultě za celou historii školy. Myslíte, že v tom hrály roli i politické důvody, jak jste zmínila, nebo i právě to, že se kariérní postup ani u žen neočekával?
Jednak to byly politické důvody a jednak to bylo dáno i tím, že ženy byly na pozicích, které z výzkumného hlediska byly spíše práce rutinní, a které tudíž nepřinášely moc nové výsledky. Nicméně tu rutinu někdo dělat musel. Měli jsme na ústavu dvě vynikající analytičky, a dokonce jedna z nich je hlavní autorkou souboru analytických metod v technologii vody. Její práce je dodnes analytickou „biblí“, podle které se dělá analytika ve vodě všude. Ale o tom, že by jí nabídli habilitaci, se tenkrát vůbec neuvažovalo.
Jak je tomu dnes? Změnily se u vás ve škole podmínky pro profesní uplatnění a kariérní rozvoj žen?
Myslím si, že je to lepší než dříve, protože si každý může jít za svým cílem, ať je to muž, nebo žena. Nebrzdí vás jenom pro to, že jste žena. Ale myslím si, že v nás ženách stále trochu přetrvává to, že se musíme hodně „vyhecovat“, kdežto u mužů je hodně samozřejmé, že chtějí jít nahoru.
Ženy si tolik nevěří. V tomto směru může škola nabízet různé podpůrné aktivity, další vzdělávání či mentoringový program, podporovat ženy v kariérním rozvoji…
Podpora žen v kariérním rozvoji a růstu je strašně fajn, ale zároveň je důležité, aby si i druhá část lidstva uvědomila, že to máme na světě daleko horší a těžší, protože starost o děti vždycky bude hlavně na nás. Když máte malé dítě, nemyslíte na výzkum. Nutně přijde přestávka ve vědecké práci. Pokud ovšem na to mít děti nerezignujete, což by byla zase škoda. Když se vrátíte, chvíli trvá, než zase najedete na původní úroveň, musíte tak trochu začít znova. Ostatní si to ale neuvědomují a dívají se na vás trochu „spatra“ kvůli tomu, že jim najednou nestačíte. Někteří si to ani nechtějí uvědomovat. Stále platí „jdi k plotně a starej se o děti“. Teď jsem trošku přeháněla, v akademickém světě to není tak hrozné, ale jinde určitě. Vím, jak je pro ženu těžké se prosadit v organizaci, kde vládnou samí muži. Nikdy se nedostane do vedoucí pozice, a pokud ano, je výjimkou, nebo je to v nadnárodní společnosti, kde rozhodně neřeší, že i žena má ambice a usiluje o vedoucí pozici. Zajímá je jenom to, jak je schopná a co umí. Jinde, když se rozhoduje o obsazování vedoucích pozic, dívají se jenom po schopných mužích.
Protože ti jsou vidět…
Ti jsou vidět. Když mě nominovali poprvé do vědecké rady, přišla jsem na jednání a zjistila, že jsem tam jediná žena. Nedávno jsem byla na oponentuře jednoho úkolu. Když se tam sešla oponentní rada, předseda pan profesor Masák řekl: „Ale konstatuju, že jsme strašně genderově nevyvážení,“ protože jsem tam zase byla sama.
Vnímáte to jako přínosné, když jsou vědecké rady a jiné rozhodovací orgány právě „genderově vyvážené“?
Ano, určitě je to přínosné.
A čím to tedy je, že je stále tak málo žen ve vedení?
To souvisí s tím, že se a priori ženy považují za méně schopné, aniž si uvědomují proč. Je to dlouhodobá, historická tradice. Bude to stát ještě hodně práce, než se to u nás trošku změní. V tom akademickém světě už se to mění, například nyní už máme na fakultě jednu proděkanku. Ale jde to pomalu. V tomto jsme dost pozadu za západními společnostmi, kde se už dávno na tento problém upozorňuje. Bez toho se nic nezmění, musí se o tom mluvit. Fungují myšlenkové stereotypy, které vnímáme ze všech podnětů z reálného světa. Rozhodně si nemyslím, že by muži byli zlí nebo že by ženy do vedení nechtěli. Jim to nedochází, a právě proto je důležité na to upozorňovat a říkat, že to není správné a že by se nad tím měli zamyslet. Bude to ale ještě několik generací trvat než se situace zlepší.
Jaká je vaše osobní zkušenost? Říkala jste, že jste začínala a dodnes hodně spolupracujete s kolegou, panem profesorem, a ten vás vždycky bral jako parťáka…
Ten mě bral jako parťáka, protože mě taky potřeboval. Kolegové, lidé, se kterými jsem se ve své kariéře potkávala, mě docela brali. Nevím, jestli už na mě byli zvyklí (úsměv), ale naštěstí jsem nikdy nezažila, že by mi dávali najevo, že jsem žena a tak na to nemám.
Abychom nemluvily jenom o práci, řekněte, co ráda děláte ve volném čase? Co vás baví kromě vědy?
Mě právě věda moc baví. Někdy je mi skoro líto, že už je mi tolik roků, protože dnes jsou pro vědeckou práci mnohem lepší podmínky a je tolik možností. Když si jen vzpomenu, jak jsme například sháněli literaturu, chodili jsme po knihovnách, dělali si výpisky z knih. Teď si zadáte klíčová slova do databáze, vyjedou vám články, seznam citací… Máte možnost širšího rozhledu, co se kde ve světě děje. Já bych měla spoustu nápadů na další směry výzkumu, ale to už asi nestihnu. Jak říká můj muž, to by mě museli odstřelit, abych přestala něco dělat. Snažím se pomáhat mladým, teď budu dávat dohromady aspoň podklady ke grantovému projektu, který už si podají oni sami. Mám poloviční úvazek, ještě na dva roky, čili do pětasedmdesáti, a pak už to asi zabalím. Neslibuju ale, že úplně. Je důležité mít možnost pokračovat, i když za tu práci ani nic nechcete, ale mít možnost být v kontaktu s mladými lidmi ve škole, mít přístup k univerzitním databázím a podobně. Můžu pokračovat, třeba jenom psát a pomáhat druhým. Do budoucna by se mi to takto líbilo.
A zbývá vám čas i na nějaké jiné aktivity? Co ráda děláte, když nepracujete?
Můj tatínek koupil v padesátém roce, to mi bylo osm, starou roubenku v Krkonoších, kterou jsem po jeho smrti zdědila ještě jako dítě. Starost o roubenku nakonec přerostla v můj velký koníček. Představte si udržovat starý domek v tehdejší době, kdy můj muž byl na fyzikální chemii, oba jsme začínali jako aspiranti, já jsem měla výplatu devět stovek, on měl asi tisíc čtyřicet. Nebyl žádný materiál, tak jsme to různě „flikovali“, starali jsme se a vlastníma rukama a z dostupných prostředků jsme ji udržovali, aby nespadla. Začala jsem se kvůli tomu zajímat o lidovou architekturu a nábytek, chodila jsem na výstavy, a dokonce jsem sama začala nábytek restaurovat. Další můj koníček je čtení. Čtu jak divá. V zimě ráda lyžuju, v létě se starám o zahrádku a ještě mám výtvarný koníček, ráda šiju.
Dařilo se vám vždycky zvládat všechno dohromady: práci, rodinu, mít čas sama na sebe a na své koníčky i v době kdy byly děti malé?
Samozřejmě, že nejde dělat vše najednou. Byla období, kdy byly vyšší nároky rodiny. Věnovala jsem se rodině, ale měla výčitky svědomí, že nejsem tolik ve škole. Nebo naopak, hodně jsem pracovala, něco mě pohltilo, a zase jsem šidila rodinu a měla výčitky, že se jí moc nevěnuji. Naplno oboje dělat nejde, to by musela být žena génius, ale možná, že takové jsou. Já to neumím, protože když něco dělám, tak se to snažím dělat pořádně a naplno.
Jak dlouho jste byla doma s dětmi bez kontaktu s prací?
Snažila jsem se být co nejméně, což může být posuzováno i tak, že jsem byla trošku sobecká a chtěla jsem rychle zpět do práce. Bylo to ale i kvůli financím. Vracela jsem se asi po půl roce a s dětmi mi hodně pomáhala maminka a teta.
V tom byly podmínky jiné než dnes, například fungovaly jesličky, školky byly dostupné…
Byly jesličky, ale já je využila, až když byly děti větší, ve dvou a půl, třech letech. Maminka a teta mi pomohly překlenout období, než jsem je mohla dát školky. Také jsem měla úžasné kolegy, kteří mě podporovali a pomáhali.
Určitě také pomůže, když se do péče o děti zapojí i tatínkové.
Ano, to je opravdu veliký rozdíl. Například můj syn i zeť se k tomu staví naprosto rovnocenně. Hlídají, přebalují, krmí z láhve… Můj muž se bál o naše děti starat, když byli ještě úplně malinké. Ale když byly větší, moc mi pomáhal. Dneska se na pečující otce společnost dívá jinak. Už není ostuda, když jede muž po ulici s kočárkem nebo jde s dětmi k doktorce, když jsou nemocné.
Když se ohlídnete zpátky, myslíte si, že vědecká profese byla dobrá volba? Neměnila byste?
Ne. Rozhodně ničeho nelituji a myslím si, že za mnou i něco zůstane. Nikdy jsem do školy nechodila z „musu“, naopak jsem měla problém odcházet včas z práce domů. Ráda bych tu ještě byla, ještě bych ráda něco dělala. Nyní mám sice jen poloviční úvazek, ale v podstatě jsem někdy v práci více než na celý. Ráda věci dotahuji do konce a dělám je pořádně a na to je potřeba čas. A co bych dělala doma? Je to lepší vyplnění důchodcovského času než chodit někam na univerzitu třetího věku nebo hledat jiné aktivity, jak zaplnit volný čas.
Na závěr, co byste vzkázala mladým ženám, které jsou na začátku své vědecké dráhy anebo teprve o vědecké profesi uvažují?
Aby se nebály a šly do toho. A aby se nepodceňovaly.
Děkuji Vám velmi za rozhovor.
Autorka rozhovoru: Hana Víznerová
Jazyková korektura: Alena Ortenová
Autor fotografie: Michal Ureš
Rozhovor byl zpracován v rámci 7.RP projektu TRIGGER